Mechanický Měsíc

|7 : ledový práh smrti|

Ptačí maso se smahlo nad plameny ohně, zatímco ho skupinka kolem hladově pozorovala. Kdyby s nimi byl 006, mohli mít jídlo připravené ve vteřinách, ale bez něj byli nuceni čekat a nechat samotný oheň, aby splnil svůj úkol.

Muselo již být pozdní dopoledne, což hluboce znervózňovalo Opalu. Jestliže bude čas utíkat takto rychle, obrněnci je budou moct dostihnout každou chvíli. Netušila, jak daleko se včera dostali, ale nemohlo to být dostatečně. Poprvé zalitovala toho, že s nimi byli tak mladí, jako 005 a 002. Okamžitě se avšak zahanbila nad svými myšlenkami.

Nesměla takto přemýšlet! Vždyť byla neuvěřitelně, neskutečně šťastná, že se jí podařilo uniknout s tolika sourozenci. Přestože stále cítila hlubokou bolest nad ztrátou 001 a nevědomostí o 003 a 006, stále dokázala dostat ven všechny ostatní. 005 a 002 možná jsou mladé, ale obě jsou silné. A navíc, každý si zaslouží šanci na život. Brzy vyrostou a možná i odejdou od jejich skupiny, ale Opala je nezastaví. Nyní se o všechny postará, s Veřinou pomocí, ale poté jim nebude bránit v odchodu. Třebas si každý najde rodinu, nebo založí svou vlastní skupinu. Opale to nevadilo, netrápilo ji to na mysli.

Soví maso bylo konečně zlatavě opečené, takže uchopila větev, na níž byl pták napíchnutý a nechala maso na moment vychladnout. Nečekala ale dlouho a brzy všichni hladově hltali kusy delikátního jídla. Nebylo ho dost, ale na pár hodin je to snad nasytí.

„Víš kam půjdeme?" ozval se 007.

Opala na něj vrhla pohled a spolkla své sousto. „Nevím kudy, ale pokusím se najít nějaký přístřešek." odpověděla mu.

„A když ho nenajdeš?" pokračoval.

Nervózně se ošila. „To nevím. Raději doufám, že se to nestane."

„Co by se stalo, kdybys nenašla místo na přespání?" zeptala se 002.

„Víte co? Nedělejte si s těmihle věcmi starosti. Já se postarám o to, abyste byli v pořádku, ano?"

„Ono to bude takhle špatné?" nepřestala 002.

„Cože?" nechápala Opala.

„Snažíš se vyhnout odpovědi." vysvětlila. „To znamená, že to bude hodně špatné, jestli budem zase spát pod širákem."

„Vše bude v pořádku, opravdu. Postarám se o to."

„Jak myslíš." pokrčila rameny 002 a dále bezstarostně žvýkala svůj kus sovího masa.

Nemohli se tam zdržet dlouho, takže jakmile všichni dojedli, Opala zahrabala jejich malé ohniště a brzy byli opět na cestách.

Přestože byl sníh přenádherný, cesty jim vskutku komplikoval. Několikrát se do něj někdo zabořil a ostatní ho poté museli tahat ven. Jejich kombinézy byly opět vlhké, mokré a na místech i přímo nacucané vodou. Mnohým již zmodraly prsty a rty a třásli se zimou. Opala věděla, že jestli chtějí přežít, musí okamžitě najít nějaký přístřešek. Jestliže dnes usnou pod širým nebem, mnozí se možná opět neprobudí.

Snažila se zapojit svůj vyvinutý čich, ale dlouhé hodiny cítila pouze jehličí, občasné výklady a cosi, co mohla pouze pojmenovat jako chlad. Přestože na ně svítilo slunce, zima je neopouštěla. Brzy jim také začaly zase kručet žaludky, což ji pouze donutilo více franticky hledat jakoukoliv jeskyni, nebo domek.

Oči ji začínaly pálit z té záplavy bíla. Měla žízeň, všichni měli žízeň, ale jíst sníh jim nedovolila. 007 se dokonce nabídl, že se může pokusit k nim stočit nějaký malý potůček, ale i toho nesouhlasila. Nemohla si dovolit, aby 007 byl oslaben - tím by ho vystavovala přílišnému nebezpečí. Proto se místo hledání přístřešku rozhodla jít hledat jakoukoliv lesní řeku. Přeci jenom - kde jine než u řeky by byla vesnice, že?