Mechanický Měsíc

|4 : proudy krve, proudy světla|

Zvonění začalo zeslabovat. Zrak se jí začal rozostřovat a nepříjemné brnění také začalo ustávat. Pokusila se vyškrábat na nohy za pomoci zdi, ale celou její plochu pokrývaly pavučinky, značící její nestabilitu a momentální křehkost. Proto Opala ruce svezla zpět podél svých boků, musela si poradit sama.

Jakmile stála, hlava se jí roztočila jako na horské dáze. Chytila se za ni, projela jí vlna nevolnosti. Když se takto cítila ona, jaké tyto otřesy musí být pro obyčejné lidi?

V tu chvíli si vzpomněla na 001. To on byl nejblíže k výbuchu, musí ho najít. Musí ho najít hned teď.

Pomalu se začala šinout na svých rozklepaných nohách směrem k levému východu. Cestou musela přelézt hromadu šedivých cihel, kopy omítky a krvavé kusy lidských těl. Vše pokrývaly kapičky krve, bílý prach a odporný puch.

Zahlédla něčí hnědé vlasy. Poprvé se začala strachovat, cítit tu obří nervozitu, z toho, co spatří. Odvalila z bruneta ohromný kus stropu, využila k tomu veškerou svou zbylou sílu. Když však spatřila jeho obličej, pocítila bolestné zklamání. Nejednalo se o 001. Byl to pouze nějaký obrněnec, kterému výbuchem sklouzla helma z hlavy. Je ale docela zajímávé, poprvé ho vidět bez helmy, nikdy o nich neuvažovala jako o lidech. Spíše si je představovala jako nějaké lidem podobné roboty, vždy na místě. Je zvláštní představa, že se po pár dnech mohou vydat na povrch, ke svým rodinám nebo přátelům.

Nechala obrněnce ležet a vydala se hledat dál. Snažila se použít svůj vlčí čuch, aby 001 našla rychleji, ale jediné co cítila byla spálenina. Na zemi spatřila kus zelené kombinézy. Roztržený cár zalitý krví. Roztržený cár zalitý krví jí ležel před nohama. Zvedla ho a přičichla k němu. Znala ten pach, poznala by ten pach krve. Před pár měsíci si 001 rozbil nos a předtím, než se mu zahojil, pocítila vůni jeho krve. Toto bylo identické aroma. Roztržený cár zalitý krví patřil jejímu bratrovi.

Upustila ho zpět na zem. Začala se kolem sebe rozhlížet na všchny strany, hledajíc svého bratra. Ušla další tři metry, a pak ho uviděla.

To, co spatřila, jí vyrazilo dech.

Její srdce vynechalo úder.

Svět se kolem zastavil.

Jediné co zbylo, byl její 001.

Byl její bratr.

Ležel na zemi. Kombinézu měl v několika částech roztrhanou, pravděpodobně stejně jako Opala. Poklidně ležel na zemi. Vypadal, jako kdyby spal.

Ale on nespal.

V břicha mu vyčnívala dlouhá, úzká kovová trubka. Jako kdyby se jí hřebíky svým vzhledem vysmívaly, jako kdyby říkaly : 'Ha ha, to je tvůj bratr! Podívej se na něj, podívej se mu do očí! Vidíš ho, je to tvůj bratr! Oprava, byl!!'

Jeho oči prázdně hleděly vzhůru. Kdysi světle modré, nyní se zdály téměř černé. Skelné korálky, navždy mrtvé.

Její hrdlo opustil srdce trhající výkřik. Přes všechnu tu bolest se k 001 rozeběhla a padla vedle něj na kolena. Popadla jeho chladný obličej do dlaní, ta bledá kůže ji studila jako rampouchy.

„Ne, 001, prosím ne! Prosím, řekni něco, řekni že jsi v pořádku! 001, prosím!" vydala ze sebe. Ani si nevšimla, kdy jí začaly slzet oči, ale její obličej byl celý vlhký od slaných pramínů. 001 ale dále hleděl vzhůru, jeho hrudník se stále nehnul ani o píď a z jeho břicha stále vyčnívala trubice. Opala věděla, že je pozdě. Přišla moc pozdě. Jak dlouho tady 001 trpěl, jak dlouho umíral? Volal na ni, volal na své sourozence, nebo snad i na Velitele? Volal svou matku, či anděli? Nikdy to nebude vědět, nikdy, protože přišla moc pozdě.