Mechanický Měsíc

|32 : běloskvoucí jiskry|

Podepřela se svými předloktími a rozhlédla se kolem sebe. Zdálo se, že Dorubi se již cítí lépe. Nyní pouze ležela a s hlubokými nádechy a výdechy odpočívala. Wyra však nadále sípala a často ji zachvátil divoký kašel.

„Wyro?" šeptla a zatřásla dívčiným ramenem.

„Jsem v pořádku." zamumlala druhá dívka mdle, aniž by otevřela oči.

„Můžeš chodit?" zeptala se nadějně.

„Nevím," dostalo se jí nejasné odpovědi. „Ale zkusím to."

„Dobře, pomůžu ti." slíbila Opala a pomalu, opatrně se společně s Wyrou postavila na nohy. Až na mírné točení hlavy a palčivé bolesti ve spáncích, hrdle a nosu se vše zdálo v pořádku, takže se vydaly dále s Dorubi v těsném závěsu.

Trojice byla zraněná, avšak nezastavitelná. Kolem nich plula ve větru smrt, kulky drtily lidské kosti, ničily životy a granáty trhaly vše kolem sebe na kusy.

„Co se stalo?" hlesla Wyra tiše zrovna když zapadly do sousední budovy.

„Našli nás." odpověděla jí Opala žalostně.

„Zemřeme tady?" ozval se její hlas, sotva tišší než letní vánek.

„Ne," pravila rázně. „Dokážeme utéct."

„Ne vždy se dá před problémy utéct." tentokrát byla její slova zasípána. Znavené oči pohlédli do těch Opaliných, která nyní bojovala se slzami.

„Chce se mi spát." zamumlala Wyra.

„Ne, ne," zatřásla jí rameny. „Neusínej. Nech své oči otevřené, dobře? Dívej se na mě, mluv, poslouchej můj hlas."

Šlo vidět, že Wyra zuřivě bojuje, avšak bez něčí pomoci jí brzy nebude stačit pouhá vůle k přežití.

„Dostanu tě k Cienovi, ten ti pomůže," pravila Opala. „Ty ale zůstaň vzhůru."

Tentokrát se jí žádné odpovědi nedostalo. Přehodila si Wyřino slabé tělo přes rameno a otočila se. Ligeřice tektéž ležela na zemi, avšak zvláštně nehybně.

„Dori? Dorubi, vzstávej." houkla na šelmu. Ta nýbrž nereagovala. Opala se k ní sehla a ujistila se, že stále dýchá a v hrudi jí bije srdce. Nyní to pouze vypadá tak, že je obě bude muset nést. Váhově jí něco takové nedělalo žádné potíže, avšak bude muset být více opatrná. S dvěmi těly na ramenou bude snazší ji spatřit, čímž by nezabila pouze sebe, ale Wyru a Dorubi také.

Teprve nyní si uvědomila, že neví kudy dále. Zmateně se rozhlédla kolem sebe a pouze o fous unikla obrněncovým očím. Zaběhla za rozbořenou zeď, kde však nesměla zůstat dlouho. Písku hodin Wyřiného života každou vteřinou mizí více a více.

„Wyro? Jsi tady?" zašeptala.

Přestože se žádná slova neozvala, dívka na jejím rameni zamručela cosi nesrozumitelného.

„Jestli nás odsud budu chtít dostat, potřebuju tvou pomoc. Víš kde jsme?"

Odpovědí jí bylo souhlasné zamručení.

„Dobře, víš jak se dostat ke zdem?"

Opět zaslechla souhlasné zamručení.

„Skvělé. Teď budu potřebovat, abys mě navigovala. Nemám nejmenší tušení, kde jsme." pravila černovláska.

„Pořád rovně," ozvalo se tak tiše, že Opala měla potíže ji zaslechnout. „Nezastavuj. Dostaneš se k bráně."

„Dostanu," zopakovala. „A ty s Dorubi přežijete."