Mechanický Měsíc

|Vánoční speciál|

Jednou do roka, v den jehož význam byl většinou již dávno zapomenut se část Fester Air rozzářila barvami veselí, radosti, lásky, štěstí a zdraví. Všichni obyvatelé ruin původního města se sešli v jedné z nejvíce zachovaných budov a v ten večer byly všechny jejich strasti zapomenuty. Na pár hodin nikdo nemusel pracovat, oplakávat mrtvé, či schánět jakékoliv zbytky potravy, protože se všichni podělili s tím, co mají.

I o ty nejchudší, nejnemocnější a nejosamělejší bylo postaráno, protože 24. prosince nastaly Vánoce.

Opala o tomto dni pouze čítávala v knihách, dozvídala se o různých tradicích a zvyklostech, avšak sama je nikdy neslavila. Pouze si pamatovala, že jí v jeden den v roce Velitel dovolil jedno jediné přání.Pokaždé si přála další a další knihy.

Nyní se však nacházela v cizím prostředí, kde o tamějších lidech nic neznala a oni nic neznali zase o ní a její rodině. I přes tuto bariéru byla pozvána na večer do dřívějšího centra pro lidi bez domova. Sice ještě nevěděla, o co se bude jednat, avšak i tak se společně se svými sourozenci vydala zasněženými ulicemi.

Hologramová světýlka barev zelené, červené, stříbrné a zlaté jim svítila na cestu. Čímž blíže byli jejich cíli, tak světla houstla. Samotný dům pro lidi bez domova byl pokryt od střechy až k otvoru, jenž sloužil jako dveře, bledě modrými vločkami, které byly opět vytvořeny různými hologramy.

Opala tuto všechnu nádheru sledovala s pootevřenými ústy v úžasu. Hledět na podobné obrázky v knihách se vůbec nedokázalo vyrovnat sledováním vánočních světel na vlastní oči.

Prošla asymetrickým otvorem se zbytek rodiny za zády. Nejprve byla přivítána správou Fester Air. Season Lydia na sobě měla nádherné šaty, jež byly pravděpodobně ušity z růuných kousků triček, avšak celkový výtvor vypadal báječně a exoticky. Obepínal její tělo ve tvaru hodin a společně s perlovými doplňky (náhrdelníkem a náušnicemi) ji tvořil naprosto výjimečnou. Vlasy měla dnes rozpuštěné, takže jí splývaly po zádech a dosahovaly jí až pod pas. Brýle jí téměř padaly z drobného nosu.

Ferris Grapple a Braedin Wren na sobě oba měli šedomodré obleky s černou kravatou, až na to, že Grapplovy vlasy byly staženy do culíku a kolem krku měl obmotanou rudou, vlněnou šálu. Wren měl oči zvýrazněné černou tužkou, jež k němu neskutečně ladila. Všem členům správy to dnes slušelo.

Opala si se všemi vymněnila pár slov a potřásla si s jejichrukami, předtím než se vydala po schodech dále. V prvním patře nebyla ani noha, takže se vydala dále. Jak stoupala výše, všimla si, že s každým dalším patrem přibývá více falešných vloček a dokonce sem tam zahlédla i malé sněhuláky.

Usmála se, přestože tomuto svátku nerozuměla, stále jí z nějakého důvodu dokázal zahřát srdce. Jako kdyby si všechno zlo ve světě dalo na jeden jediný den v roce volno a nechalo tak dost prostoru pro dobro, aby vystoupilo z temnoty.

„Co se bude dít?" ozvalo se vedle ní. Opala pohlédla dolů a spatřila Manu, jak na ni hledí svýma velkýma očima. Usmála se a pocuchala své sestřičce vlasy.

„Nevím, ale zkus si to užít, ano?" odpověděla jí.

Mana se taktéž usmála a přikývla. „Dobře." řekla a dále hopsala po schodech.

Poprvé jí sníh nepřipadal tolik nepřátelský. Tedy... když unikli z Ferrumu, záplava běloby ji překvapila a uchvátila, avšak nyní to bylo jiné. Jako kdyby se jednalo o bílou peřinu, která má zahřát tuto zmrzlou část světa. Přestože je to naopak, přemýšlet o sněhu jako o peřině bylo zvláštně uklidňující. Připomínalo jí to ten pocit, těsně předtím než usne. Když je obloha černá a září pouze měsíc s hvězdami. V tu chvíli je ticho a klid, jí se klíží oči, a když je konečně zavře, tak se může ponořit do svého světa snů. Kde na krátkou, blaženou dobu je schopna své sny ovládat a uzpůsobit si je tak, aby nemyslela na bolest reálného světa. Pouze se vznáší po nebesích a pluje po boku s mraky, dokud její sen nezčerná a ona neusne.