Mechanický Měsíc

|17 : štít jehličí|

Opala zaúpěla ze svého místa na zemi. Probudila se s tělem rozlámaným, bolestí ve svalech a zimou namodralými nehty. Ukázalo se, že tenká deka, kterou přes sebe měla přehozenou, sloužila jako pěkně mizerná peřina. Příbytek neměl žádná okna, takže nemohla poznat v jaké části dne se probrala, ale všichni ostatní stále spali, takže patrně ne příliš opožděně.

Se značnou námahou se postavila na nohy a zvedla ze země deku. Rozhlédla se po své zvláštní rodině, rozhodujíc se, komu přikrývku daruje. Nakonec se rozhodla pro Manu, protože přestože nebyla nejmladší, Derečino tělo bylo více odolnější vůči vnějším faktorům.

Opatrně, po špičkách, vyšla z jejich skromného příbytku, aby se nadechla čerstvého vzduchu. Nebe bylo překrásně zbarvené ranními červánky, které vítaly nový den. Teprve když jí zakručelo v břiše, uvědomila si, že včera zapomněla na Meriin úlovek. Byla natolik rozradostněná a rozjařená svým a Kaelovým nálezem, že i její vyhladovělé tělo zapomnělo na chutné maso.

Bylo by velmi nefér, kdyby na lov opět vyslala Merii, když je to její vinna, že byl její výkon nakonec bezúčelový.

Ohlédla se za sebe na dům a na chvíli se rozhodovala, jak jim má dát vědět o svém odchodu. Při slídění v pokojích nenarazila na žádný papír, či tužku, takže musela přijít na jiný způsob. Nakonec přeci jenom našla řešení.

Vrátila se do místnosti, ke tiše spala její rodina a postavila se k zdi. Vytáhla své drápy na pravé ruce a začala svým amatérksým, škobrtavým písmem škrábat slova na špinavou stěnu. Když uběhlo osm minut a ze zdi se drolila omítka. Když o krok ustoupila, byla se svým dílem i poměrně spokojená.

'Jsem na lovu, zůstaňte tu.' stálo na stěně.

Dále nečekala ani o minutu déle, jako duch unikla z příbytku a rozběhla se do zasněženého lesa. Nějakou chvíli se pouze procházela a užívala si onu nezvyklou samotu, dokud se nevžila do svého vlkodlačího já a začala hledat kořist. Nyní, když nikdo nebyl v dohlednu, se rozhodla pro plnou přeměnu. Velitel před ostatními tuto její formu skrýval, patrně stejně jako dodatečně schopnosti 004 a Opala v jeho díle pokračovala i po útěku z Ferrumu. Nejspíš si pouze říkala, že měl možná dobrý důvod pro ukrývání jejího nejnebezpečnějšího já a ona raději nechtěla nic riskovat.

Nyní však byla sama a jediný, kdo by se měl obávat, byla její budoucí snídaně. Zastavila se a zavřela oči, zatímco se soustředila na proměnu svých kostí. Prvních několik pokusů, kdy se přetvořila, dopadlo velice špatně. Její mladší já bylo slabší a křehčejší a náhlá bolest ji poslala do kolen, zatímco řvala bolestí. Velitel nakonec musel vydat nařízení obrněncům, aby ji uspali injekcí a její křik tak ustal.

Po několika letech přísného tréninku pod pevnou Velitelovou rukou se však v přeměně zdokonalila. Bolest stále přicházela, avšak ona se ji naučila potlačit do koutku své mysli. Čekala a užívala si zvláštní, nezvyklý pocit, kdy její tělo vzrostlo o celý mter a půl, narostl jí dlouhý, huňatý ocas, čelist se protáhla ve vlčí, lidské uši jí zmizely a místo nich se objevily dvě špičaté, směřující vzhůru.

Celé tělo se pokrylo hustou, černou srstím, zatímco její tlama byla částečně propletena stříbří. Dokázala stát na silných zadních, takže zvedla své přední tlapy a prohlédla si své nové, ostré a dlouhé drápy. Připomínaly jí čepele dýk-, stejně jako tesáky, jenž měla uvnitř tlamy. Drápy v její plné vlkodlačí formě byly jiné než ty, které měla v té lidské - delší, poněkud zahnutější, ostřejší, špičatější, smrtelnějších.

Několik chvil pouze obdivovala svou silnou formu, jež již dlouhou dobu neviděla, dokud se neprobrala a nevzpomněla si na svůj úkol. Přikrčila se, aby nebylo tak jednoduché ji zahlédnout a začala větřit kolem sebe. Nejprve cítila pouze silný pach jehličí, slabý závan zvířecích výkalů a dřevo. Nezvdávala se však a brzy narazila na zvířecí stopu - přesněji řečeno hermelína. Nemohl být avšak jeden, na to byl jeho pach příliš silný, muselo jich tam být několik. Oči se jí hladově rozzářily a ona rychle jako vítr vyrazila ze svého místa přeměny.