Mechanický Měsíc

|5 : žhnoucí vločky|

Přestože její výdrž byla značně lepší, dech se jí začínal zadrhávat v hrdle. Nezpomalovala ale, tvor se totiž zdál být neoblomný a neúnavně se je snažil lapit do svého chřtánu.

Uprostřed páté chodby zářila drobná žárovka, ale její slabé světlo i tak dokázalo ozářit část koridoru a odhalit tak jeho vzhled. Zdi byly sežehnuté a v částech i chyběly jejich části, dveře byly vyrvané z pantů, ale stále ani stopa po lidech nebo jejich částech.

Pak zahlédla to, co si představovala ve svých snech už několik dobrých let. Bíle zářící dveře, široké asi čtyři metry a vysoké až k doničenému stropu. Za zády se jí ozývaly mírné zvuku výbuchů a křiku, to vše ale vytěsnila z hlavy při pohledu na jejich jízdenku z tohoto podzemního pekla. Jízdenku na povrch. Jízdenku ven.

Donutila své nohy ještě zrychlit, nezastavovat se, musela běžet dál a dál. Představovala si Velitelovu tvář, zkrvavenou a pobitou. Představovala si jeho tělo ležící na zemi, zdál se křehký, ale nebyl. Zbyla z něj pouze skořápka; skořápka, kterou toužila rozdrtit ve svém tvrdém sevření.

Proběhli pod žárovkou, která nad jejich hlavami dvakrát, třikrát zablikala. Oni ji ale nevnímali, běželi dál. Stína na zdech utíkaly s nimi, ale na jejich obličejích bez tváře se mihly úšklebky. Úšklebky smrtky zahalená rouchem, se srpem v ruce. Neviděná krev nevinných se vsákla do ohnivých zdí. Neslyšené výkřiky agónie se ozývaly v liduprázdných prostorech.

Opala několikrát praštila do rudě blikajícího tlačítka na otevírání dveří. Slyšela bzučení a hučení strojů pohánějící výtah, ale to čekání jí připadalo nekonečně. Žárovka znovu zablikala. Tvor je dohnal.

004 zaječela, když se na ni stvoření vrhlo. Opala ale nemeškala, vzdálila se od tlačítka a skočila na něj. Shodila ho ze své sestry, povalila na záda a zabořila své drápy do jeho světle šedivého břicha, pokrytého tvrdými a slizkými šupinami. Když se jí pokusil zkousnout ruku, rychle ucukla a druhou mu sevřela silné čelisti k sobě. K tomu, aby je dokázala udržet u sebe nakonec potřebovala obě ruce. Mrskal sebou jako ryba na suchu... tedy spíše jako žralok na suchu. Shodil ji ze svého břicha, vymýkl se z jejího sevření.

Jeho ostnatý ocas ji uhodil ze strany do tváře, na moment ji omračujíc. Když k sobě o několik dalších vteřin přišla zpátky, tvor se zrovna chystal zaútočit na 008, která se svým tělem snažila štítit ostatní. Dokázala vyvolat pouze pár kořenů, ale i z toho bylo poznat jak ji magie každým uplynulým momentem činí slabší a slabší. Tvor se odrazil od země, letící vzduchem jako obrovský šíp. Opala ho ze strany srazila zpět na zem.

Dveře od výtahu dvakrát píply na oznámení svého příjezdu. Tlačítko nabylo oranžového světla, dveře se otevřely.

„Běžte dovnitř, rychle! Rychle!" zvolala, zatímco zápasila a wrestlovala s krokodýlí monstrositou. Její sourozenci vběhli dovnitř, ale nedovolili dveřím, aby se zavřely. Nechtěli ji zde nechat.

Opala popadla tvora za čelist a vší silou mu mrštila hlavou o zeď. Shodila ho ze svého těla a jako tryska se rozběhla do výtahu. Proběhla dovnitř jako vítr, vrazila do 007, který ji následně zachytil, aby neupadla, ale zvládla to. Byla uvnitř. Další kdo se ale probral byl jejich pronásledovatel.

Opala ihned začala několikrát jako maniak mačkat tlačítko pro zavření dveří, ale ten pitímý výtah si dával na čas. Dveře se začaly zavírat, ale stvoření už bylo moc blízko. Metr, půl metru, čtvrt metru, dvacet centimetrů, deset centimetrů,...

Jeho tlama se už téměř dostala do výtahu, málem jeho čelisti sevřely křídla 005. Kolem jeho ocasu se ale obotočily čtvery kořeny a škubly s ním nazpět. Tvor letěl přes celou chodbu, neviděli avšak jeho dopad, protože dveře se zavřely.

Nastalo hrobové ticho, narušované pouze slabým šumem jak se výtah rychle posouval vzhůru. Hluboké oddechování, vzdálené výbuchy, praskání stěn, slabé ale intenzivní otřesy, zuřivé ryčení krokodýlího monstra.

Výtah se zastavil. Ozvalo se krátké pípnutí oznamující jejich doražení k cíli. Dveře se pomalu otevřely a Opaliny bílé oči spatřily nový svět. Ten pravý svět.

Proudy zeleně a jasně bílé barvy ji na moment oslepily. Jakmile si ale přivykla na nové prostředí, srdce jí vynechalo jeden úder. Vše bylo dechberoucí.

Sníh, tuny sněhu, pokrýval vše v dohledu. Bílé peřiny na jehličnanech, opadaných keřích a spadlých kmenech. Zamrzlá jezera, blyštící se jako křišťál. Stovky, tisíce, ba i miliony vloček padajících z nebe. Světle oranžové proudy světla pocházející ze slunce všechny vločky nasvítily tak dokonale, že působily jako žhnoucí.

Několik zalapání po dechu uniklo z hrdel jejích sourozenců a ona se jim nedivila. Za tuto podívanou stála veškerá bolest z dětství v izolaci. Přesto si ale přála, aby 001 zde mohl stát s nimi. Aby věděla co se stalo s 003 a 006. Aby se pomstila Ferrumu a Veliteli.

Výtahové dveře se za nimi zavřely, což ji probudilo z krátkodobého šoku. Otočila se na svou novou rodinu.

„Musíme jít, rychle než nás někdo najde."

„Kam chceš jít? Teď když jsme na povrchu nemáme ponětí co dál! Kde vůbec jsme?" zvolala 004 frustrovaně.

„Tipuju nás na severní Ameriku nebo Skandinávský poloostrov. Nejdůležitější je ale najít si úkryt. Což znamená, že se
musíme dostat daleko odsud. " odpověděla jí s ledovým klidem.

„Co ty víš o přežití? Nikdy jsme venku nebyli, nemáš tušení o tom co nás tady čeká!" zaječela blondýna.

Opala se jí už chystala něco odpovědět, ale někdo jiný jí skočil do řeči. „009 nás právě zachránila před pohřbením zaživa, obrněnci, doktory a nějakou příšerou. Myslím, že toho o přežití ví mnohem víc než ty." řekl 007 chladně.

„To tedy není! Jediný rozdíl mezi námi je, že já dokážu ukázat svoje emoce, narozdíl od vás zrůd!" 004 začala vzteky brunátnět.

„Obávám se, že v tom se mýlíš, 004. Narozdíl od tebe nás 009 dokázala dostat sem na povrch. Jediné co jsi ty dělala bylo krčení se na zemi a ječení. Nedokázala jsi ani využít svoje schopnosti." ozvala se 005.

„Ty mrňavý švábe, myslíš, že se nechám komandovat tebou? Jsem o několik let starší než ty, uvidíme jak statečná budeš, až se nebudeš moct hýbat!" 004 se ke své mladší sestře nebezpečně přiblížila. Předtím než Opala vůbec stihla zasáhnout se ale mezi dvě dívky postavila 002.

„Další prcek?" odfrkla si blondýna. „Uvidíme, jak zatočím s tebou." začala se kolem ní objevovat křišťálová aura, rostoucí na síle... předtím než její moc ale mohla zasáhnout mladší dívky, zasáhla 004 zezadu do hlavy sněhová koule. Ještě než se otočila, zasáhla ji další... a další. Příští přistála přímo uprostřed její čela, takže měla posněhovanou tvář. Všichni se podívali odkud koule letěly, ale nikoho tam neviděli. Koule prostě vyletěly ze sněhové peřiny a narazily do 004 těla. Teprve potom Opale došlo, kdo to dělá.

007 schopnost byla manipulace s vodou. Sníh byl pouze jiná forma vody, tudíž to musel dělat on. Pohlédla na něj. Stál rovně jako přímka, s hlavou mírně předkloněnou a soustředěným výrazem. Přesto se však jeho rty zkřivily do slabého úsměvu.

V tu chvíli se zdálo, že vše může být v pořádku. Že dokážou zvládnout útěk z jejich donuceného domova, dokážou uprchnout před Velitelem a jeho věrnou armádou. Opala si připadala... nedostižitelná. Ale necítila by se tak, kdyby byla sama.

To oni... to oni byly nedostižitelnými.

Jak vidíte, nejsem mrtvá. Ne, jenom jsem teď měla ve škole největší fofr svého života a neměla jsem čas psát ani dělat cokoliv jiného. Sice to vypadá, že kapitoly budou vycházet takto krátké pravidelně, ale doufám, že se to změní. Nevím kolik budu mít času, uvidím jak tam TFM vmáčknu, ale pokusím se.
~Aragen