Mechanický Měsíc

|26 : podlé šlépěje proradníka|

[Pro vysvětlenou - zde se nejedná o stejného muže, jako v kapitolách s černým obrazem.]

Mladý muž svižně procházel ulicemi, jež byly zahaleny černotou noci. Jediné, co mu svítilo na cestu byla stříbrná záře měsíce a i ta ho nezachránila před několikerým klopýtnutím. Město bylo liduprázdné - stejně, jako po každém soumraku.

Minul starou nemocnici, kde věděl, že se nyní nacházejí ti, kvůli kterým zde dnes riskuje vše, co je mu drahé a milé. Přesto se avšak nesměl vzdát, když znal co všechno dokáže svým činem získat. Stačí se proplížit nezpozorován za zdi obklopující jeho domovinu, a pak zpět. S trochou štěstí by se mu to mělo podařit.

Náhle uslyšel tiché zvířecí vrčení. S terorem kolujícím v jeho žiláích se pomalu otočil na opodál sedící rotvajlera, jehož dobře znal. Psův páníček, jeho dobrý přítel Basil, ho pojmenoval Fergus. Byl přivázán na tlustém řetěz, jež byl zaháknut za železný kruh visící na budově, kterou právě míjel, takže mu nemohl ublížit, avšak svým případným štěkotem by přilákal spoustu nechtěné pozornosti.

„Št, Fergusi, ticho." syknul na vrčícího psa. Ten se avšak pouze postavil a začal vrčet o něco hlasitěji.

„Ne, zmlkni. Lehni a buď zticha." pokračoval, zpola zděšen a zpola rozzuřen.

Rozměrný rotvajler se k němu nýbrž pouze o krok přiblížil a vycenil svou řadu poměrně malých, avšak ostrých tesáků. Jestliže to psisko nezmlkne, bude nucen zvíře zlikvidovat. Nyní ho před dokončením své mise nic nezastaví.

Taktéž se k psovi opatrně, tiše a malými krůčky přiblížil. Fergusovo vrčení se stalo hlasitějším, avšak přesně předtím, než se zvíře mohlo rozštěkat, skočil po něm a pevně mu k sobě sevřel čelisti.

Přestože nebyl nejsvalnatějším mužem pod Sluncem, v kovárně si vypěstoval poměrně silné a pružné tělo. Zápolení se zmítajícím se rotvajlerem mu přesto dělalo veliké potíže. Fergus se ho ze sebe snažil shodit, přečemž co nejsilnějši otevíral tlamu, aby poté mohl chňapnout po jeho prstech.

Sice při tomto úkolu netoužil nikoho zabít, jednalo se přeci pouze o psa. Pevně chytil Fergusovu velkou hlavu a co nejsilněji s ní praštil o betonovou zeď vedle nich. Pes hlasitě zakňučel, zapotácel se a zdálo se, že i omdlí, avšak setřásl ze sebe bolest a opět, nyní mnohem zběsileji zaútočil na muže, jež ho zranil.

Rotvajler se mu zahryzl do přeloktí a začal cukat svou hlavou ze strany na stranu, jako kdyby mu celou paži chtěl vyrvat ze svého místa. Muž spolkl zavytí bolestí a prudce od sebe psa odkopl. Poté nemeškal ani chvíli a opět s Fergusem mrštil o zem. Když pes přistál na zem a malátně se poksuil opět postavit, opakovaně byl hozen na betonovou stěnu, dokud nezůstal ležet na zemi obklopen louží své vlastní krve.

S těžkým oddechováním a supěním se postavil zpříma a rozhlédl se kolem sebe, zda-li někdo uslyšel jeho souboj s lítým psiskem. Všude však panovalo hrobové ticho, takže si úlevně oddychl. Mohl pokračovat ve své cestě.

Ruiny jeho domoviny se leskly v temnotě jako zakalená záře někdejší hvězdy. Jak málo stačilo k é zlomení něčí duše, a přesto...kamenné armádě se něco takového nikdy nezdařilo. Všichni zde ztratili někoho - přátelé, rodinu, své milované a stále pokračovali ve svých životech. Pracovali, bavili se, smáli se, vzlykali během chladných nocích, kde na ně dolehla realita toho, že se ti, které ztratili se k nim již nikdy nevrátí. Když na ně dolehla realita toho, že jsou zde sami.

On sám ztratil vše, co kdy měl. Všechny své přátelé, rodiče, bratra a majitelé kovárny byli ti, kteří se ho ujali. Přestože jíž byl dospělý, minulý týden oslavil svých 19 let, stále se cítil jako malé, nezkušené dítě, jež je zmatené v tomto krutém světě. Nejraději by se vrátil zpět do starých dobrých dob 20., či 21. století... jen aby nemusel prožívat to, čím si právě prochází. Uděl by vše, jen aby nyní nemusel zradit svůj domov a všechny, kteří mu pomohli v jeho životě. Jestliže jeho mrtví milovaní nyní sledují jeho činy, prosí je o odpuštění. Nikdy netoužil po tom, aby to skončilo takhle. NIkdy netoužil po tom, aby se z něj stala zrůda.

Dále šel ulicemi Fester Air, dokud nedošel ke staré, zrezivělé bráně, která přese všechno přežila několik desítek let své existence včetně zániku Rapacious Clutches. Dnes hlídkovalo pouhých pět mužů a všichni pouze pospávali, nebo mezi sebou šeptem hovořili. Včera byla oslava příchodu Svatého Mikuláše, během které se otevřelo několik schovaných lahví vína a šampaňského, jež nyní prázdné ležely u někoho doma. On si však ani jednou neloknul, protože věděl, že nyní potřebuje být plně při síle.

Jestliže chce proklouznout dovnitř, stčí pouze nalézt malou skulinu ve zdech obklopujících město, jež by byla dostatečně velká pro jeho tělo. Nyní mohl využít své podprůměrné výšky a drobnosti. Nezpozorován klouzal nocí a pozorně prohlížel každou část zdí, dokud nedošel k jedné, do které by se molh vejít. Stačí, aby byl rychlý a tichý a bude vnku.

Když se patami dotkl venkovní přírody, byl zaražen krásou lesa. I přes tmu dokázal rozeznat jednotlivé koruny stromů, jednotlivé noční živočichy pobíhající mezi kmeny a kořeny, mech, kapradí a nekonečný bělostný sníh. Kousek odsud má sraz s asistentem ženy, která ho prostřednictvím anonymního hologramu kontaktovala.

Velká část byla stále na uhel spálená od plamenů nedávného požáru, avšak příroda se rychle vzpamatovávala. Po zastavení globálního oteplování před 975 lety byla Země znatelně posilněna.

Rychlým krokem procházel lesem a užíval si příjemný zvuk křupajícího sněhu. Po několika minutách dorazil na domluvené místo, kde již stál plavovlasý, mladý a pohledný muž v přiléhavém černém roláku, těsných kalhotách stejné barvy a světle zeleném kabátu, jež mu sahal po kolena. Nechápal, jak mu nemůže být zima, avšak zdálo se, že muž je na chlad zvyklý.

„Jdeš pozdě." pravil muž místo pozdravu.

„Něco mě cestou zdrželo." odvětil.

„Příště ať se to neopakuje." varoval ho.

„Příště? Jak to myslíš, příště?" vyděsil se.

„Nedal jsem ti svolení k tomu, aby mi tykal," vyštěkl na něj blonďák. „A je běžné, že spolupráce s námi nekončí jednou prací."

„Nic takového mi Doyley při našem rozhovoru neřekla." vydal ze sebe.

„Mou nadřízenou budeš nazývat Vysvoboditelkou, pokud nechceš přijítt o jazyk. A teď mi dej informace, kvůli kterým jsi sem přišel."

„Ale-" z jeho úst to téměř vyznělo jako zakňučení. Přeci s nimi nemůže dále spolupracovat, byl by zatáhnut do přílišného nebezpečí.

„K předchozímu tématu se už nebudu dále vyjadřovat," skočil mu do řeči zamračený muž. „Nyní mi řekni informace, které víš, jinak je z tebe vytáhnu mnohem nepříjemnějším způsobem." vyhrožoval mu.

Polkl a rozhodl se, ať to má za sebou co nejrychleji. „Dobře. Viděl jsem skupinu divných lidí s nějakým divokým zvířetem, jak během toho požáru probíhají bránou. Jeden z nich, jediný kluk, byl zraněný, takže ho vzali do nemocnice. Teď jsou tam všichni u něj, včetně jeho doktora a zdravotní sestry."

„Ten chlapec," zamyslel se muž. „Má modré vlasy?"

„Ano," odpověděl překvapeně. „Jak to víte?"

„O to se nestarej," odsekl muž a mladší z dvojice raději rychle zmlknul. „Jak zraněný byl?"

„Popáleniny, vážné nejvíce na jeho pravé noze, takže ji musel ten doktor amputovat. Je v pořádku, stabilizovaný a nehrozí mu žádné nebezpečí." odpověděl pohotově.

„Dobře, postaráme se  o ně." přikývl muž.

„Co s nimi uděláte?" zeptal se ho opatrně.

„To není tvoje věc," spražil ho vražedným pohledem. „Svoje peníze dostaneš do dvou dnů. Jestli tě někdo chytí a ty jim o této spolupráci povíš, vyvraždíme celý zbytek slimáků, kteří přežili původní útok na Rapacious Clutches." slíbil mu muž temně.

Polkl a přikývl na rozumněnou. „Rozumím."

„Dobře," usmál se jedovatě. „Tato konverzace nikdy neproběhla. Vysvoboditelka ti děkuje za tvou spolupráci, Knoxi." rozloučil se s ním muž svým typickým nebezpečným hlasem, poté zmizel ve stínu milionu stromů.

Nejprve pouze stál a sledoval místo, kde před chvílí zmizel onen plavovlasý muž, předtím než zatřásl hlavou a neotočil se.

Šel zpět domů, zatímco si v hlavě řekl :
'Doufám, že to za ty peníze stálo.'