Mechanický Měsíc

|15 : zlato zahalené ledovými stíny|

„Co myslíš?" zeptala se Vera, hledíc na Opalu se zmateným svraštěním obočí.

„Raději vám to ani nebudu popisovat. Lepší bude, když se podíváte sami." odpověděla jí vlkodlačí dívka. Kaelův dech se do té doby uklidnil na tolik, aby byl schopen vydat se na zpáteční cestu do místa, jež se jim společně podařilo najít.

Opala ani nedokázal slovy popsat emoce, jež jí vybuchly v hrudi jako miliardy ohňostrojů, když rozhrnuli husté větve a jejich oči spanuly na... raději počká, až bude mít vše přímo před sebou, než začne vše líčit dopodrobna.

„Můžeš nám už říct kam to jdeme?" naléhala jí za zády 004. V břiše jí jistě kručelo hlady a nechávali za sebou jejich jediný, nuzný pokrm, avšak Opala nemohla pouze ignorovat to, co našla.

„Musíš být trpělivá." řekla tiše, zatímco svižně kráčeli lesem ve svých vlastních stopách. Vše vypadalo tak normálně, běžně, dokud nenarazili na-

Husté větve, jež byly propleteny mezi sebou jako hadí těla při vražedné potyčce byly rozhaleny Opalinýma rukama. Jakmile oči všech spatřily to, co leželo před nimi, všem se na krátký moment zastavila srdce.

Konečně. Konečně našli to, kvůli čemu pokusy před pár měsíci téměř přišli o život. Malý, nízký domek, jenž svám tvarem připomínal přerostlou betonovou kostku stál uprostřed travnatého kruhu, jenž byl opevněn vysokými stromy. Skrz husté jehličí dovnitř pronikalo pár slunečních paprsků, ale ty stačily k tomu, aby bylo celé místo osvětleno. Když jej Opala poprvé spatřila, do hlavy jí vnikla představa vyvoleného člověka, na něhož září z běloskvoucích oblaků záplava slunečního světla. Dům byl malý a nepěkný, avšak všem v onu chvíli připadal jako palác.

Za zády se jí ozvalo zaskřehotání a Opala vzhlédla přesně ve chvíli, kdy jí nad hlavou proletěl velký, dravý pták, jehož nikdy předtím nespatřila.

„Jsou tu ptáci." vydechla Mana.

„Je tu jídlo." opravil ji s úsměvem Kael.

„Co to bylo? Jeho neznám." zeptala se všech Opala.

„Dřeroh lovecký." odpověděla jí 004, aniž by jí věnovala pohled.

„Jak to víš?" zeptala se jí Opala zmateně. Nikdy předtím se nestalo, že by její plavovlasá sestra znala něco, co ona ne.

004 pokrčila rameny. „Prostě to vím."

Opala se na ni rozhodla netlačit. Místo toho se začala zajímat o onoho překrásného dravce, jehož spatřila na několik kouzelných vteřin. Jeho křídla byla capri modrá, rozpjatá byla obrovská a mocná. Zobák měl zahnutý a na jeho hřbet nedohlédla, ale dokázala si ho představit. Bříško měl bílé jako sníh a hrdlo, jež vedlo k hrdlé hlavě na sobě mělo několik nahnědlých peříček. Ocas měl bílý, až na konec, jenž byl černý - stejnak, jako konečky jeho křídel. Pták zmizel ve větvích stromů, jež obklopovaly přístřešek.

„Kde se tady vzali takoví jako on?" zeptala se.

„Vždyť jsi viděla jestřáby, proč se tolik zajímáš o dalšího ptáka?" odvětila 004 otráveně.

„Prostě se o to zajímám." tímto poukazovala na blondýnčinu odpověď vzhledem k její vědomosti.

004 dramaticky vzdechla a začala mluvit. „Je to kříženec dřemlíka a raroha. Už jich zbývá jen trochu, protože je lidi vraždí a pak vycpávaj na okrasu. Jsou divocí a nedaj se jen tak ochočit, takže si dávejte bacha."

Opala na ni opět zazírala. Jak ví tolik o jednom druhu ptáka? Nikdy se nezajímala o jakékoliv zvíře, rostlinu nebo knihu.

„Rarozi už přece vyhynuli." vytkla Opala jaksi melancholicky. Lidé postupně vraždili všechna zvířata a proč? Proto, aby měli vydekorovaná svá sídla, jež byla postavena na krvi?