Mechanický Měsíc

|3 : prachu víry|

Když se druhý den probudila, bylo to překvapivě bez upozornění obrněnců. Na obličeji měla zaschlou krev, ale nos byl již zacelený a dobrý jako nový. Rychle se vyhoupla z postele a co nejrychleji udělala ranní hygienu. Vlasy si ledabyle prohrábla, zuby si kartáčkem navlhčeným vodou pouze párkrát přejela a místo sprchy v dekontaminační místnosti si pouze šplíchla vodu na tvář.

Podle instinktů a budíku vybudovaného v hlavě by měla mít ještě alespoň hodinu. To bude dostatek času pro 008, aby její kořeny odbudovaly bezpečnostní systémy. Jakmile se všechny dveře otevřou, teprve potom nastane zmatek. Všude budou utíkat vyděšení doktoři a vědci, obrněnci se budou muset postarat o ně a než se všem podaří nahnat pokusy do hlavní laboratoře s Velitelem, všichni budou pryč.

Nejraději by zůstala a ukázala Velitelovi co si o něm myslí. Nejraději by ho zkopala do malého ubohého klubíčka na zemi, obklopeného krvavou louží. Bohužel ale nemohla. Copak byl čas? Vše muselo utíkat podle hodinek. Sebrat své sourozence, dostat se ze sekce B a do křídla A. V něm by se podle všeho měl nacházet východ, neboli výtah na povrch. Jen doufala, že to nejsou pouze báchorky a výtah tam skutečně je, jelikož pokud se mýlí, vše půjde do háje. Obrněnci je dohoní a Velitel je všechny nažene zpět do cel. opala bude potrestána za rebelii a druhou šanci už nikdy nedostane.

Povzdechla si a posadila se podél zdi. Na druhé straně ji čekala 008, která nyní soustředila veškerou svou sílu do ovládání kořenů. Po tomto úkolu bude s velkou pravděpodobností velice zesláblá, ale to nevadí. Jakmile se jí podaří splnit tuto úlohu, svou roli již bude mít za sebou. Další bude na Opale.

Zavřela oči a ponořila se do představivosti. Před sebou spatřila rozlehlá pole, žlutá, zelená, hnědá, temně rudá, oranžová. V dáli byly kopce pokryty hustými lesy, zeleň byla všude kam se jen podívala. Slunce ji pálilo v očích, tak bylo silné, ale i tak je nepřivřela. Bála se, že by vidina zmizela. V uších jí cvrlikali ptáci a cvrkaly kobylky. Mezi nohama se jí prohnaly dvě veverky, které se pravděpodobně hádaly o oříšek. Pádily jedna za druhou, jako kdyby na tom závisel jejich život, předtím než zmizely za obzorem. Na sobě už neměla běžnou kombinézu, nahradily ji černé šaty, krátké po kolena. Na jejich lemu byly vyšity stříbrné měsíce, které svítily na tmavém materiálu. Látka byla tak hebká, že se zdála být jako tuhá voda. Slunce ji příjemně hřálo na bledé kůži, jako pohlazení od dávno ztracené matky. Pak ale nenadále zmizelo. Opala vzhlédla vzhůru. Zářivé slunce zakryly šedé a tmavě modré mraky, pokrývající celé širé nebe. Celá kajina náhle ztmavla, nabyla zasmušilý a zarmucující tón. Na nos jí dopadla první dešťová kapka. Pak přibyla další a další. Brzy na ni kropily jako z konve, přestože stále houstly. Objala si paže rukama, déšť byl chladný jako dotek mrtvého a každá kapka ji bodala do kůže jako miniaturní dýka. Lijavec neubíral na síle, stále houstl a houstl. Brzy přes průtrž kapek nedokázala nic vidět. Její nohy se samy od sebe rozeběhly, utíkaly do neznáma, bez jediného cíle, snažíc se utéct před deštěm. Ten si ji ale všude dostihl, neměla kam jít. Nacházela se pod širým nebem bez jediného úkrytu. Myslela na dvě veverky, jestlipak ony našly úkryt? Možná nyní také nesmyslně utíkají po polích, aniž by věděly, kam míří. Její pravá noha se ponořila do neznáma. Hluboká nicota se rozprostřela pod jejím tělem. nohu následovala ta druhá a brzy padala celá Opala. Chtěla vykřiknout, zavolat o pomoc, ale z jejího hrdla se nevydral ani tichý nářek. V šoku zírala do děsivého ničeho, tam kam zmizí. Tam, kam jednoho dne všichni zmizí. Dokázala vykřiknout. Byl to zvuk tklivý a děsivý, zvuk tisíců kapek slz, tisíců trpících duší. Byl to zvuk porážky.

Se zalapáním po dechu otevřela oči a zvedla se ze země zpět do sedící polohy. Ani si nevšimla, kdy se sesula na podlahu, ale dokázala dohadnout ten okamžik. Opět na sobě měla zelenou kombinézu a nacházela se zpět ve Ferrumu. Nechápala, co to právě zažila za vizi, ale doufala, že se jednalo pouze o nepodstatnou noční můru, vyvolanou včerejším bojem a stresem z čekání na začátek útěku. Hluboce se nadechla a vydechla, snažíc se uklidnit své rychle bijící srdce. Po několika dlouhých minutách naštěstí zaznamenala, že zpomaluje a vrací se do normálu. Doufala, že se neponořila do vize na příliš dlouho a nezmeškala začátek rebelie, ale všude panovalo ticho, takže hádala že ne.