Mechanický Měsíc

|35 : říše žalu|

Opala se nemohla hýbat. Bolest jí pulzovala celým tělem, nespočitatelná zranění se však brzy začala hojit. Přesto nezískala dostatek času.

S hrůzou, děsem a vnitřní bolestí, jež byla krutější než jakákoliv rána, sledovala pomalou smrt své sestry. Poslouchala Meriin monolog, naslouchala její bolesti a hluboce litovala všech svých činnů. Přesto však nedokázala hnědovlásce odpustit - toto nebyla správná cesta. Netušila co se přihodila, kde Meria sebrala svou sílu větší než vlkodlačí, avšak nyní na něčem takovém nezáleželo.

Very, jež ji vždy podporovala, jež ji nikdy nezradila, jež jí nikdy neublížila. A Opala ji nedokázala zachránit. Pokusila se promluvit, pokusila se žadonit Meriu, aby radši vzala život jí než Veře, avšak mluva jí nebyla dopřána.

„Me-ri-o." slyšela Veřin slabý hlas. Pohlédla své sestře do tváře a spatřila hlubokou bolest třpytící se v jejích očích společně se slzami. A poté... poté se Vera přestala zmítat. Nyní se Opala skutečně pokusila vykřiknout, ať se nevzdává, ať bojuje dále, ať Merii nedopřeje onu vraždu.

Předtím než se jí však podařilo nalézt dostatek síly na to, aby použila svůj hlas, bylo příliš pozdě. Z Veřiných očí vyprchal život. Její srdce bilo naposledy. Její slza dopadla do sněhu, jenž na malý moment roztál, předtím než další vločky opět zasypaly vzniklou dírku.

V Opalině hlavě se nerozeřval žádný hlas, žádný žal, žádný hněv. Pouze tupost a prázdnota. Pustá prázdnota. Z její srdce byl té noci oderván první kus.Přestala se snažit a postavení na nohy či dokonce napadení Merii, pouze opět poklesla na mrazivou zem a s tichými slzami tekoucími po její tvářích hleděla na mrtvé tělo své sestry, své nejlepší přítelkyně.

„Ne..." slyšela za sebou hlesnout Kaela, jenž se musel probudit a spatřit Veru. „Ne, ne, ne, ne, ne."

Meria se postavila a bez jediné emoce pohlédla na svou oběť. Poté se otočila a prohlédla si ležící těla zbytku skupiny, předtím než v jejích očích proběhla další změna. Všechen hněv, všechna zloba vyprchala. Prudce se otočila a opět pohleděla na Veru. Místo dalšího útoku na její již mrtvé tělo však padla na kolena a vykřikla.

Nebyla to žádná slova, pouze výkřik plný agónie. Plný tak čiré bolesti, že z Opaliných očí začalo kanout ještě více slz. Meriino zařvání jim té noci všem připomnělo, že přišli o Veru. Že přišli o část jejich rodiny. Meriino zařvání jim té noci vnuklo myšlenku, že to přeci jen nemusí být hnědovlásčina vina. Že je za Veřinou vraždou někdo jiný.

Zavřela oči a konečně se ponořila do oceánu prázdné temnoty.

/|\

Kael se probudil přesně v moment, když Veřiny ruce klesly na zem. Nejprve nechápal co se děje, avšak poté si vzpomněl a momenty, jež proběhly před necelou půl hodinou ho srazily jako vznášedlo letícího ptáka.

„Ne," zašeptal. „Ne, ne, ne, ne, ne."

To nemůže být pravda, nesmí to být pravda, toto se nesmí dít. Je to přeci pouhý sen, že? Brzy se probudí, nasnídá se a bude pokračovat v cestě. Spatří Veru jak se na něj usmívá a ptá se ho jak se dnes cítí. On jí odpoví, že je v pořádku a na oplátku se jí zeptá, jak se vyspala. Přeco však hluboko v duši věděl, že se nachází v realitě - kruté, nemilosrdné realitě.

Opala se snažila bezúspěšně vstát, předtím než padla na zem a zůstala tam ležet. Cieno a Wyra byli zatím tišší jako myši. Za sebou slyšel téměř neslyšené vzlyky, které pravděpodobně patřily Maně nebo Derece. Nevěděl co se stalo, zatímco byl v bezvědomí, avšak nejmladší dívky se pravděpodobně také zapojily do boje s Meriou a nyní zůstaly ležet pár metrů za ním.