Mechanický Měsíc

|14 : svist vanoucího času|

Následující čtyři týdny proběhly v identické monotónnosti. Zdálo se, že v této části lesa je mnohem méně okřídlených obyvatel oblohy, takže Opala většinou lovila pouze veverky, hermelíny a zajíce. Oheň byl rozděláván pouze na určitou dobu večer, kdy si nad plameny ohřáli své mizerné jídlo, jinak kráčeli mrazivou zimou bez jediného zdroje světla, či tepla. Opala zřela, že její rodina postupně hubne, jejich kůže bledne a pod očima se jim rýsují černé kruhy. Její srdce bylo svíráno ve stříbrném svěráku, když sledovala, co severské lesy dělají s jejími nejbližšími.

Dorubi se ukázala být velkým kladem - dokázala lovit mnohem efektivněji než Opala, přestože jí to trvalo déle. Šelma se cestou za kořistí nebo zpět ke skupině mnohokrát zastavila, aby pozorovala zajímavý kus krajiny nebo aby si pročistila tělo svým masivním jazykem.

Kael se snažil naučit rozmělnit sníh zpět na vodu, aby nemuseli hledat říčký a potoky - zatím byl ale stále ve fázi cviku, takže byla Opala nucena pátrat po zdrojích vody. Nemohli se podél jednoho ale déle zdržovat, protože byly lesní potůčky příliš snadné na stopování. Proto hledala stále nové a nové, v naději, že snad narazí na nějaké další lidi, a že jde správným směrem.

Měla velice dobrou fotografickou paměť, takže měla Damonovu mapu zabudovanou hluboko v hlavě, stále ale potřebovala jakési ujištění. Jestliže je celou dobu vedla špatným směrem, vše spělo k ničemu. Spousty času by byly ztraceny a jejich šance na únik by byly sníženy na téměř nulové.

Zhluboka se nadechla svěžího severského vzduchu. Přestože je zima několikrát téměř převedla do kraje mrtvých, musela uznat, že lesy byly stále nepřekonatelně nádherné. Voda zde chutnala naprosto jinak než ve Ferrumu, čerstvé maso bylo lahůdkou oproti šedavé kaši z plastových pytlíků a pohled na hvězdnou oblohu po večerech by nevyměnila za jakoukoliv knížku.

Její tělo si za těch několik dní začalo zvykat na náramnou zimu - stala se silnější z neustálého pohybu, odolnější z namáhavého pobytu v lesích a rychlejší z lovu s Dorubi. Překvapivě se u ostatních podobné změny nevyskytovaly, to se ale mohlo svézt na Opaliny vlčí geny.

Dereka se ukázala být velice praktická, v její ještěří formě dokázala v úseku méně než pět vteřin vylézt i na nejvyšší sekvoje. Mana na druhou stranu dokázala v letu popadnout jenu z veverek sedících ve větvích a poté ji hodit ostatním, aby ji zabili (stále nedokázala vzít život zvířeti, přestože ho poté jedla s ostatními).

Kaelova snaha o přeměnu sněhu ve vodu se začínala lepšit, několikrát se mu to již podařilo, za což byl odměněn samou chválou a objetími. Zdaření jeho úsilí bylo pro ně velmi podstatné, mohli by se tak pohbyovat i dvakrát rychleji. 004 se zdokonalovala v rychlosti paralyzace svých obětí, po nějaké době dokázala znehybnit probíhajícího hermelína z čtyři vteřiny, což byl její nový rekord. Opala si stále živě pamatovala ten děsuplný moment z rozpadajícího se domu, kdy ji málem usmrtily padající objekty, ale 004 je zachránila. Nevěděla, zda-li Velitel o jejích dalších schopnostech ví, ale pokud ano - nikdy jí je nedovolil použít před ostatními. Dokonce ani nevěděla, jestliže-li o nich ví i sama 004. O záchraně před rozbitou lebkou spolu již nikdy nehovořily.

Veřiny kořeny jim několikrát pomohly v průchodu, lovu, nebo ohřátí masa, přestože z jejich paní stále vysávaly sílu a energii.

Merii se dařilo o něco lépe, Opala s jejími sourozenci dělali vše v jejich silách, aby rozptýlili od myšlenek o dívčině zesnulé rodině. Opala si rychle povšimla změn v Meriině vzhledu, chování a perosnalitě -

Zaprvé: její kdysi dlouhé vlasy byly nyní délky pod uši. Netušila, zda se jí její nový vzhled líbí, ale stal se součástí Merie, takže si ho brzy přestala všímat.