Mechanický Měsíc

|24 : číselné znovushledání|

Po tříhodinovém rozhovoru, během kterého proběhla diskuze většinou pouze mezi Opalou, madam Brassardovou a trojicí vedlejších správců. Zbytek uprchlíků měl hlavy opřené o ruce a zdálo se, že byli všichni hluboce ponořeni ve svých myšlenkách.

Dorubi již byla dovedena třemi mlčenlivými muži, jež si pamatovala z předchozího dne. Přestože se ligeřice vzpírala, téměř násilně ji odvlekli za sebou. Season Lydia ji avšak při rozhovoru ujistila, že šelmě nikdo neublíží a že bude přivázána na řetěz rovnou v sousední budově. Kdysi to prý bývala pošta, avšak po výbuchu jednoho z granátů se jim vnitřek stavby podařilo poněkud nenápadně zrenovovat, takže se nyní jednalo o veterinu.

Nyní Opala seděla zpět v Kaelově nemocničním pokoji, zatímco její bratr ležel se zakalenýma očima. Před půl hodinou mu během prohlídky cizí sestřička vstříkla cosi do žil a ostatním oznámila, že to má pomoci s bolestmi.

„Jak se cítíš?" zeptala se modrovlasého chlapce.

„Legračně." zahihňal se na ni.

„Jseš na drogách, že?" zeptala se ho s vyčerpaným povzdechem. Po jejím ranním rozhořčení a tolika nových informacích jí připadalo, že může jít rovnou znovu spát.

„Ne, to ty jsi na drogách." zasmál se Kael.

„Jo, jasně." obrátila se od něj a pohlédla na dveře. Nechtěla si stěžovat, avšak na slíbenou snídani stále nedošlo a žaludek se jí již začal svírat hlady. Nepamatovala si, kdy naposledy pozřela sousto jídla.

„Nevíte někdo, kolik je hodin?" zeptala se nahlas.

„Viděla jsi snad někde cestou hodiny?" odtušila Meria kousavě. Zdálo se, že se stále nepřenesla přes jejich nedávnou hádku.

„A vy nemáte hlad?" zeptala se jich překvapeně.

„Žili jsme v lese," připomněla jí Mana. „Docela jsem si na hlad už zvykla."

„Ale... neměla bys. Jsi ještě mladá, musíš jíst." pravila Opala poněkud zarmouceně.

„To lidský tělo dělává, když nemá jídlo." upozornila ji okřídlená dívka, jako kdyby byla hloupá.

„Jo, jo," promnula si spánky. „To já přece vím."

„Ty snad hlad máš?" zeptala se jí její mladší sestřička ustaraně. „Vím přece, že máš rychlejší metabolismus než my."

„Ne, ne. Jsem v pohodě, opravdu." věnovala jí úsměv, který pravděpodobně nevzešel v moc pravý, protože na ni Mana nedůvěřivě pohlédla. „Opravdu." zopakovala a její sestra konečně odvrátila pohled.

„Zůstaneš tady se mnou?" ozval se náhle Kaelův slabý hlas.

„Samozřejmě." ujistila ho okamžitě a pevně mu stiskla ruku. „Nenechám tě tu, ano?"

„A v budoucnu? Neopustíš mě?" zněla jeho otázka.

„Já..." Opala byla na moment vyvedena z míry. „Pokusím se." po hádce s Meriou se rozhodla mu raději nic neslibovat. Falešné naděje jsou ještě horší než žádné.

„Hmm, díky," zamulal a překulil se na stranu. „Vždycky jsem chtěl vidět opice."

„Cože?" překvapila ji jeho věta. Zdálo se, že jakákoliv další tekutina mu koluje v žilách, dělá ho zvláštně upřímným.

„Opice," zopakoval. „Vždycky jsem je chtěl vidět. Jsou roztomilý a skáčou po stromech."

„To dělají i veverky." upozornila ho.