Mechanický Měsíc

|28 : skryté echo pobouření|

Byly dny, kdy Oren nenáviděl svou práci. Přestože byl postaven na žebříčku pěti nejmocnějších lidí planety Země, části jako tato z hloubky srdce nesnášel. Zrovna se procházel po kempu, kde se usadila armáda a z toho puchu se mu obracel žaludek. Ty lovecké psy budou muset v budoucnu naprogramovat tak, aby se zbavili své odporné potřeby vyprazdňování močového měchýře a žaludku. Přestože muži armády byli vychováni jako špička lidského výtvoru - sloučenina umělé inteligence společně s lidskou myslí, přesto měli své potřeby, a proto se zde nyní mísil puch několika stvoření najednou.

S odporem přikrčil nos a zamířil do Chameleona - malá cestovní stavba, jež se dala zmenšit na pouhou pilulku a nosit v kapse. Její majitel ji tak pojmenoval protože se dokázala zamaskovat tak, jako to v přírodě dělávali chameleoni. Dokud zde samozřejmě ještě byli...

Neobtěžoval se s klepáním, prostě vešel dovnitř. Kabát za ním nepatrně zavlál, ale to se mu na něm líbilo, takže se potěšeně ušklíbl.

Marmor, vedoucí armády právě překontrolával všechny své zbraně. Když však uslyšel vstup svého nadřízeného, zpříma se postavil a připažil ruce. Salutování již dávno vymýtili.

„Pane, za co vděčím to potěšení, pane?" pravil svalnatý muž před ním. Pouze on měl v celé armádě svolení hovořit.

„Přišel jsem se ujistit, že je všechno v pořádku." řekl s kočičím úšklebkem, přičemž se opřel o tvrdé dveře, jež za sebou před chvílí zavřel.

„Žádné problémy v plánech nenastaly, pane." ujistil ho Marmor monotónně.

„Ach, dobře, dobře. V tom případě měj muže připravené za čtyři hodiny, zaútočíme na ty slimáky dokud je ještě tma." přikázal Oren.

„Ano, pane. Rozumím, pane." zopakoval to, co měl říct po každém rozkazu.

Usmál se na muže před sebou jedovatě sladkým úsměvem. Kdyby Marmor chtěl, mohl by ho jedním stiskem na hrdle zabít, avšak z vedoucího armády zbývala pouhá loutka vojáka, pouhá skořápka lidské bytosti, již mohl být. Na výběr však neměl, svět potřebuje svůj Kamenný lid, ať se mu to líbí nebo ne.

„A Marmore, ještě jedna věc." vzpomněl si na další rozkaz.

„Ano, pane. Poslouchám, pane." pravil poslušně.

„Nikoho nešetřete. Zabte muže, ženy, děti a všechno živé. Z těch zrádců zbude jen prach, je to jasné?" řekl tichým, nebezpečným hlasem.

„Ano, pane. Rozumím, pane."

Oren se opět usmál a bez rozloučení, či příkazu 'Pohov.' vyšel ven z Chameleona. Nyní měl čtyři hodiny na to, aby si připravil vše, co potřebuje. Přestože není voják, útoku se zúčastní. On se však nebude bojovat, vraždit a mýtit - jeho jediným úkolem je dostat všechny pokusy, jež se tam ukrývají.

Narazil na jednoho z jejich psů. Pravděpodobně se zatoulal a nyní s kňučením a ocasem mezi nohama kroužil mezi stromy ve snaze najít zbytek své zvířecí družiny. Takoví hlupáci dnes budou bojovat? Je to válečný pes, jež ani nedokáže vyčmuchat jejich tábor.

Většinu zvířecí části armády tvořila robotická zvířata, avšak čas od času se zde vyskytli i takoví živí tvorové, pouze trochu upraveni v laboratoři.

Svižně k němu přikročil a s nechutí psa kopl do boku. Zvíře kníklo a pokusilo se utéct, avšak Oren na něj hlasitě hvízdnul. Přestože byl pes hloupý, tento zvuk okamžitě poznal a zastavil. Opět k němu přikročil a opět do něj kopnul.