Mechanický Měsíc

|27 : štkaní oceli|

„Duku, Ardy, seznamte se s Deinou a Kaelem. O Kaelovi jsem vám už vyprávěl, je to ten, kterého přinesli v den požáru na pohotovost."

„A ty jsi?" kvýl jeden z ramentých mužů na Opalu. Měl krátkou, tmavě šedivou bradku, holou hlavu a tělo veliké a svalnaté natolik, že svým vzhledem téměř připomínal medvěda. Jeho pomocník vypadal podobně jako on, až na to, že on bradku neměl a na hlavě mu rostly načervenalé vlasy zastřihnuté na ježka.

„Jeho sestra," sdělila mu a natáhla k němu ruku. „Těší mě, Deina."

Pokývl a přijal její nabídnutou dlaň, se kterou krátce potřásl. „Duke."

„Já jsem zase Ardy." usmál se na ni muž jí ježkem a taktéž jí potřásl rukou. Kdyby nebyla vlkodlak, pravděpodobně by jí onu končetinu mohli bez mrknutí oka zlomit.

„Knoxi, pojď pozdravit naše hosty." křikl Duke na mladého chlapce, jež pracoval v zadní části kovárny. Když k nim došel, otíral si zapocené čelo dlaní. Byl mnohem méně svalnatější než dvě hory vedoucí tuto budovu a místo holé hlavy mu rostla kaštanově hnědá kštice. Vypadal nervózně, téměř vyděšeně.

„Ahoj." pozdravil je.

„Ahoj." odpověděla Opala podezíravě. Něco jí na něm nehrálo.

„Tohle je náš učeň, Knox." představil ho Ardy a pořádně chlapce poplácal po zádech, až klopýtl o pár kroků vpřed.

„Teď už se můžeš vrátit dozadu a pokračovat v práci." vyzval Duke Knoxe. Předtím než se avšak chlapec otočil ke všem zády, probodl Opalu zvláštním, neznámým pohledem. Byly to oči, jež oznamovaly blížící se lavinu krvavých čepelí. Zlo, nevinna a strach se všechny schovávali v černočerných čočkách jeho očí a zakalovaly tak zeleň duhovek. Oznamovaly, že smrt je na své cestě k nim.

„Předpokládám, že jste tady kvůli jeho noze?" kývnul Duke na Kaela.

„Jo, zvládli byste to?" přikývnul 003.

„Jasně, bez problémů," usmál se obří muž. „Pojď sem, kluku." vyzval Kaela a jemně ho chytil kolem ramen. Poté mu pomohl dopklopýtat směrem ke stoličce bez opěrky, na kterou se modrovlasý chlapec usadil.

Duku mu začal prohlížet končetiny a měřit si různé míry na ševcovský metr. Opala pozorně přihlížela jeho práci, zatímco už diktoval Ardymu své poznatky. Kael jí přitom celou dobu hleděl do očí, znatelně nesvůj. Přistoupila k němu a uchopila ho za ruku, jež byla celá vlká chladným potem.

„Už to brzo skončí, dobře?" ujistila ho. Kael viditelně polknul, avšak přesto nasadil co nejsilnější výraz a přikývnul. Povzbudivě se na něj usmála.

„Jak dlouho ještě?" otočila se na 003.

„S klukem skončíme asi tak za patnáct, dvacet minut, ale výroba samotný nohy bude trvat několik hodin." odpověděl místo chlapce Ardy, zatímco si dále zapisoval vše, co mu jeho partner diktoval.

„Dobře, děkuji." poděkovala slušně. Nechtěla si udělat muže, jež vyrobí prostetickou nohu jejího bratra, nepřáteli.

„Deino, došla bys sem na moment?" ozval se 003, zatímco hleděl na svůj náramek.

„Jo, samozřejmě," pravila a s omluvným výrazem pustila Kaelovu ruku. Došla ke svému druhému bratrovi. „Co se děje?" zeptala se ho.

„Wyra mi píše, že mám okamžitě přijít zpátky k nim do Kaelova pokoje." řekl, přičemž se hluboce mračil.

„Cože? Řekla proč?" otázala se zmateně.

„Ne, ale prý je to urgentní." odpověděl, zatímco vzhlédl od svého náramku. „Asi bych se tam měl vrátit. Zvládneš to tady sama?"