Mechanický Měsíc

|10 : let sovího hejna|

Následující tři týdny bylo nejlepších několik dní jejího života. Netušila, že svoboda chutná takto sladce. Poprvé za tolik let se k ní nikdo nechoval jako ke stroji. Poprvé se necítila jako pouhá věc, robot, který byl nucen přesně dodržovat rozvrh, poslouchat na slovo jako vycvičený pes, být dokonalý. Konečně mohla být sebou.

Damon ji pomalu zaučoval v domácích pracích a průběhu běžného života na farmě. Seznámila se se všemy zvířaty, dokonce i s ligery, kteří ji tolik fascinovali. Naučila se nazpamět všechna jejich jména a některá zvířata si i zvykla na její přítomnost a nebála se jí.

Damonovy dcery se ukázaly být (jako podle očekávání) velice zvláštní. Ena jí stihla přirůst ke srdci - Opala nevěděla, zda je to její roztomilostí, nevinností nebo přátelskostí. Meria byla... naprosto jiná. Čas od času spolu vedly běžnou, vyspělou konverzaci, která se téměř vždy točila kolem dění na farmě, ne že by si tedy stěžovala. S Kaylou hovořila pouze jednou jedinkrát - dopadlo to nějak takhle :

Opala uklízela v jestřábím přístřešku. Byla natolik soustředěná na svou práci, že svět kolem ní se stal utlumeným, jediné na co se soustředila byly tiché zvuky, jež vydávala ptačí hrdla. V poslední době zjistila, že ji začaly uklidňovat. Téměř již skončila, jenže když se otočila, objevila se tváří v tvář s dívkou s jizvou na nose.

„Omlouvám se, nevšimla jsem si tě tady." řekla jí Opala.

Dívka, která jak jí říkal Damon se jmenovala Kayla, neodpovídala. Místo toho si ji mlčky prohlížela.

„Já... potřebuješ něco?" zeptala se jí nervózně, když Kayla stále nereagovala řečí.

„Ne. Chodím se jen dívat na ptáky." řekla dívka po nepříjemně dlouhé pauze. Opala si teprve v onen moment uvědomila, že ji nikdy neslyšela promluvit. Hlas měla překvapivě jemný a nepřekvapivě tichý.

„Aha," řekla jí na to Opala tupě. Nevěděla si rady, jak s dívčinou mluvit. „Tak dobře, já asi půjdu." pokračovala rychle. Toužila po tom se vypařit.

„Ještě nemusíš odejít, jestli nechceš." zastavil ji Kaylin hlas.

Otočila se nazpět a pohlédla na červenovlásku, jež nyní stála pod jedním z ptačích bidýlek a držela svou ruku nataženou vzhůru. Jeden z jestřábů - Povětří - jí přistál na předloktí a divoce zamával křídly, čímž rozházel dívčiny rozpuštěné vlasy.

„Má tě rád." poznamenala Opala, stále netušíc o čem navázat konverzaci.

Přestože jí neviděla na obličej, měla takové tušení, že se Kayla usmála. „Nemá mě rád. Jenom si na mě zvykl." odvětila.

„Jsem si jistá, že tak to není. Vždyť se podívej, jak rád na tobě sedí." oponovala Opala.

Kayla se odmlčela. Mezitím pozorně sledovala každý pohyb velikého dravce, každé jeho pírko a detaily. „Víš, že jestřábi byli jediní ptáci, které se nepodařilo Veniu Mutatiu ochočit?" řekla náhle.

„Opravdu?" pozvedla obočí. „Co s těmi ptáky dělají?" zeptala se.

„To nevím. Nikdo neví. Ale říká se, že se nezastavují jenom u letců - prý dělají experimenty i na mnohem větších, nebezpečnějších zvířatech?" Kaylin hlas zněl tak živě a zaujatě, Opala chápala proč. Poprvé od doby útěku z Ferrumu možná získá odpovědi na své otázky.

„Je možné, že mezi nimi byl krokodýl?" zeptala se jí nonšalantně.

Kývla. „To rozhodně."