Mechanický Měsíc

|18 : pád jedlového písku|

Oční víčka se jí samovolně rozlepila a ona tak odhalila holé nic. Obklopovala ji temnota. Vše pokrývala černá mlha tak hustá, že i její vlastní tělo zmizelo v temných oblacích. Pokusila se udělat krok vpřed, avšak zjistila, že chodila má jaksi přilepená k podlaze, na kterou neviděla. Vzpírala se proti neviděné síle, jež ji držela na místě, avšak bez účinku. Neexistující lepidlo ji drželo na jednom místě.

„Haló?!" zvolala do prázdna, avšak ticho jí bylo odpovědí. Dokud se neozvala první tupá rána.

Vibraci zatřásly celou nicotou, v níž se nacházela, a kdyby ji síla neslepila chodidla na zem, pravděpodobně by upadla. Nyní mohla pouze v hrůze naslouchat rytmicky se opakujícím otřesům.

Jeden, druhý, třetí... stále se opakovaly.

„Je tam někdo?" vzkřikla opět, tentokrát nejistě. Rána jí odpověděla ve varování přicházejícího nebezpečí.

„Jestli tam někdo je, odpovězte!" pokračovala, tentokrát o něco hlasitěji.

„Nevím kde jsem! Haló!"

Čtvrtý otřes a mlha zhoustla.

Pátý otřes a temnota ji sevřela ve své hrsti.

Šestý otřes a panika převzala nadvládu nad jejím tělem.

Sedmý otřes a z hrdla jí již nevyšla žádná hlásky, přestože se dále snažila.

Osmý otřes a ona s úděsem čekala na neodkladné, následující okamžiky.

Devátý otřes, a přestože toužila po tom, aby zavřela oči, nebyla toho schopná.

Desátý otřes a skrz mlhu prostoupilo nízké, avšak obrovité stvoření. Opala ho znala, pamatovala si na něj. Krátké, ostré zuby, jež musela hrubou silou dostávat pryč od těl jejích sourozenců, předtím než jimi zuby mohly prostoupit. Pamatovala si na jejich souboj. Pamatovala na svůj útěk.

Netvor na nic nečekal, pouze se k ní nenadále rychle rozeběhl. V očích mu jako alarmy ječel pouze jediný instinkt : hlad. Pokusila se mu uhnout z cesty, či vytasit drápy, avšak marně. Nic se nestalo - byla pouhý lapený člověk. Kořist.

Ostré zuby byly pouhé centimetru od její tenké kůže. Opala pevně zavřela oči, připravena na ostrou bolest a poté na stejnak holé nic, jako ve kterém se momentálně nacházela. Vyčkávala na smrt.

Pouhý okamžik, milisekundu, předtím, než jí kreatura ve svém skoku prokousla hrdlo a velkou část obličeje se jí oči prudce rozevřely a ona za lapání po dechu vystřelila do sedu. Byla zpět v lesích Severní Ameriky. Pro nyní byla i v bezpečí.

Rozhlédla se kolem sebe a povšimla si, že sedí poblíž kruhu stromů, jenž je obklopoval. Sníh jí promočil záda a levý bok, přestože zimu necítila. Její tělo si na chlad již stihlo zvyknout - navíc tato teplota není ta nejnižší, ve které se zatím nacházela.

Dorubi ležela vedle ní a zaujatě ji sledovala.

„Usnula jsem, že jo?" zeptala se šelmy. Poslední co si pamatovala, byla zvláštní únava. Poté se posadila na zem, protože její nohy po lovu potřebovaly pauzu. Pravděpodobně mezitím proklouzla do spánku.

Na nebi stále svítilo slunce a nikdo ji zatím nepřivolal ke snídani, pravděpodobně tedy nespala příliš dlouho. Postavila se, chystajíc se vydat zpět do domu. dorubi přesto zůstala na zemi a dále sledovala každý její krok.

Usmála se. „Jen tu zůstaň, spolu jsme si už užily." a odešla.

Povšimla si, že Dereka již nespala na zemi. V druhé místnosti našla pouze špínu a prázdnotu, ašak žádného z jejich skupiny. Vydala se zpět ven. Nejprve krátkou chvíli pátrala, než zachytila pach ohně. Kousek od domu, poblíž hranice jedlového kruhu seděli v tureckém sedu Kael a Vera. Veslými, rozajřenými hlasy spolu hovořili, zatímco se napíchnuti na větvích opékali tři hermelíni naráz. Zbylé dvě lasice, mláďata, ležely v krvi zabrveném sněhu opodál.