Mechanický Měsíc

|23 : ztracené město|

Velice jasně slyšela otevření dveří a tiché kroky několika lidí, avšak nedokázala se donutit k otevření očí. V rozsahu celé páteře jí tepala tupá bolest a během noci naspala maximálně tři hodiny, takže nyní rozhodně neměla vhodnou náladu na řešení zvláštní politiky s madam Brassardovou.

„Dobré ráno." ozval se hlas, jenž již znala z předchozí noci. Hlasitě zamručela, avšak rozlepila od sebe oční víčka a zamžourala na rovně stojící ženu. Dnes na sobě měla pro změnu šedý svetr, jenž byl kolem pasu svázán tamně zeleným páskem.

'Krokodýlí kůže.' pomyslela si Opala. Když brala v potaz, že byl tento rod plazů a se všemi poddruhy téměř vymřelý, muselo to znamenat, že madam nebyla žádná chudá občanka.

„Přejete si?" zamumlala a posadila se na své židli co nejvíce zpříma. Zbytek jejich skupiny se taktéž začal pomalu probouzet.

„Jak jsem vám předchozí den říkala, nyní je čas na otázky a odpovědi." oznámila jí žena. Usadila se na jednu z židlí, avšak odtáhla ji dále od Kaelova lůžka. Opala se k ní natočila, aby madam čelila.

„Ptejte se." vyzvala ji Opala.

„Odkud pocházíte?" zeptala se žena okamžitě.

„Anchorage." odpověděla jí stejně rychle. Vyslovila první město, jež jí padlo na jazyk.

„Kde jsou vaše rodiny? Rodiče?"

„Mrtví." pravila Opala chladným hlasem.

„Jak zemřeli?"

„Bečina rodina při požáru, naše se udusila jedovatým plynem." zodpověděla.

„Kdo je 001?" zněla náhle madamina otázka.

Opala se zarazila, stejnak jako ostatní uprchlíci. Při včerejší hádce přestali být opatrní a několikrát svého zesnulého bratra jeho od narození přiděleným číslem.

„Přezdívka mého bratra." zachránila co nejrychleji situaci.

Madam Brassardové pomalu přikývla, přestože poněkud zdráhavě. Jestliže chtějí přežít, Opala se bude muset naučit lhát o něco lépe.

„Jak zemřel on?" ptala se dále.

Opala hlasitě polkla, avšak neuhnula pohledem. Dostane se přes tento nepříjemný výslech, i kdyby námahou ztratila vědomí.

„Byl mnohem mladší než my," začala svou novou lež. „A rád prozkoumával sklep. Jednoho dne ale zakopl na schodech a nabodl se na tyč, která trčela z podlahy. Tenkrát jsem s ním doma byla pouze já." dořekla svůj vymyšlený příběh.

„To je mi líto." pravila Brassardová a skutečně zněla upřímně. Opala kývla, aby ukázala, že madaminu soustrast bere na vědomí.

„Jak dlouho jste již na cestách?" zněla následující otázka.

„Bude to několik měsíců, neměla jsem mnoho příležitostí počítat každý den." odpověděla Opala upřímně.

„Jestliže se rozhodnete odejít, propůjčím vám nějaká zařízení vhodná pro cestování v divočině. Nejsou moderní, stejně jako vše ostatní, avšak fungují dobře a spolehlivě. Jistě se vám budou hodit." slíbila.

„Smím se vás na něco zeptat já?" obrátila jejich rozhovor Opala naruby.

Brassardová zvedla jedno své obočí v překvapení, avšak přikývla. „Jistěže, ptej se." vyzvala ji.

„Co se zde stalo? Nebo... proč je to tady tak... jiné?" Opala nedokázala pořádně vyjádřit svou otázku.

„Chápu tvé zmatení," povzdechla si madam. „Toto místo kdysi bývalo poněkud velké město zvané Rapacious Clutches. Věděli jsme o všem, co se děje za bohatou oponou Venia Mutatia, avšak mnozí se obávali následků, jež by přišly, kdyby se pokusili o útok. Všichni znali hrůzné legendy, které se točily kolem motýlovi armády. Poté však nastala změna - i my vybudovali armádu a doufali jsme, že se nám podaří přemoci alespoň jednu z jeho skupin." nastala krátká pauza, po níž madam ihned pokračovala.