Mechanický Měsíc

|6 : nezmámo|

Nekonečné moře zeleně a oslepující běloby jí téměř vehnalo štiplavé slzy do očí. Dokázala avšak udržet své emoce na uzdě a nepoddat se jim, jako se jí to stávalo za mladších let. 007 ležel na zádech na kopě sněhu, jež mu smáčela oblečení, ale vypadalo to, že všechny starosti opustily jeho tělo. Se zasněným výrazem pozoroval lehce našedivělé nebe, nechávajíc sněhové vločky, aby mu zdobily tvář.

Všichni ostatní dělali v podstatě to samé, plně si užívali nově nabytou volnost, čerstvý vzduch a sníh. Opala si přesto nedokázala přestat dělat starosti. Vylezla na jeden z nižších pahorský, jež byl lemován mladými, nedorostlými stromky, které jí sahaly maximálně do poloviny lýtka.

Široko daleko se nenacházel jediný příbytek, jediné útočiště, kde by mohli někoho požádat o pomoc. Zdálo se, jako kdyby se lesy táhly do nekonečné dále. Za zády se dále ozývaly tlumené výbuchy, následovány mučivými, bolestnými výkřiky. Opala přesto necítila ani kapku lítosti, či slitování. Tyto lidi nikdy nezajímalo, jak se ona cítí. Nezajímalo je, zda se jí pod kombinézou rýsují černé modřiny a krvavé šrámy, musela trénovat stále dokola, trýznivě dlouho a bez odmlouvání. Každý přestupek byl následován trestem.

Přestože by se ráda zůčastnila radovánek svých sourozenců, hluboko uvnitř, ve svém podvědomí, tušila, že nikdy nekončící boj neustane. Někdo z Ferrumu přežije, ti nejhorší vždy přežijí, a budou je hledat. Jestliže se dostane Velitel ven živý, niikdy nepřestane, dokud je nebude mít všechny opět v hrsti.Ucítila bolestivé bodnutí. Všechny tedy už nikdy ne.

Do otřesů se náhle začala ozývat také střelba. Prudce se otočila a skočila na břicho. Do obličeje ji škrábaly jehličky a studil sníh, avšak v tu chvíli vše kolem sebe ignorovala. soustředila se pouze na vzdálené dění, jež se konalo v místě jejího bývalého domova.

Jenže Ferrum se táhne mnohem dále, než za pouhou podzemní stavbu, že? Ferrum nebylo pouze místo, bylo to vládnoucí organizací. Netušila, kam až sahá Velitelova moc a raději na to ani nechtěla přijít. Svět se pomalu rozkládá, to všichni věděli - dokonci i ona, která svůj celý život prožila pod zemí.

Země bankrotovaly, obětovaly chudé, nemocné a menšiny. Kontinenty mezi sebou zuřivě válčily, připravovaly armády a vylidňovaly cizí města a vesnice. Krajiny chudly, zvířata umírala a plodiny skomíraly.

Začala se co nejrychleji plazit pryč. Postavy jejích sourozenců se čím dál více zvětšovaly, ani jeden nemající obavy. Jakmile byla v dostatečně vzdálenosti od střelby, vyskočila zpět na nohy a zbylou vzdálenost ke své rodině doběhla.

008 se napřímila a pohlédla na ni s lehce vystrašeným pohledem. „Děje se něco, 009?" zeptala se jí.

„Střelba. Ve Ferrumu je střelba." vyhrkla ze sebe. Sledovala jak všem zbledly obličeje a obava vplula do jejích očí jako nepřátelské loďstvo.

„Jsi si jistá?" zeptal se jí 007 opatrně.

Přikývla. „Naprosto, určitě. Stoprocentně." potvrdila.

„Myslíš, že to znamená, že si pro nás jdou?" zeptala se 005 slabým, vyplašeným hláskem. Náhle zněla o pět let mladší a na Opale teprve v tu chvíli došlo, že 005 je pouze dítě. 002 také. Dokonce i 007. Měla za ně plnou zodpovědnost, proto musí co nejdříve zmizet.

„Co teď? Co dál? Do máme dělat?" ptala se 005 dále, tentokrát téměř plačky.

„Ššš, ššš, neboj se," snažila se ji Opala uklidnit. „nedostanou nás, ano? Já se o to postarám. Nedovolím, aby se vám něco stalo." slíbila. „Musíme se odsud dostat, co nejdále to půjde. Pojďte za mnou." nařídila.