Mechanický Měsíc

|20 : rozkoš agónie|

Následující okamžiky proběhly v tlumící, metaforické mlze. Nevnímala tváře lidí, jenž na ni hleděla zpoza závěsy oken, kteří na ni mluvili a těch, kteří jí vzali 007 z náruče. Teprve když začala mlhat pomalu, pomaličku mizet, zvuky kolem ní přestaly být nerozpoznatelným mumláním a staly se slovy a větami. Seděla na tvrdé, nepohodlné židli s tenkou, avšak hřejivou dekou přehozenou přes záda. Když se rozhlédla kolem sebe, spatřila malý, jednoduchý pokoj s bílými zdmi, několika svíčkami místo lamp, nízkou postelí a černě nalakovaným stolem. Židle, na níž seděla, stála v úplném rohu místnosti.

Téměř na zavolanou se ozvalo trojí zaklepání na dveře. Opala neodpověděla, avšak starší, vyhublá žena v ocelově modrém roláku přesto vstoupila dovnitř. Vypadala tak na 50 let, přestože všechny vrásky v jejím obličeji jí ve věku přidávaly několik nepotřebných let.

„Jak se ti daří?" zeptala se jí neznámá žena ohleduplně, zatímco si klekla na jednu nohu před její židlí.

Opala jí stále neodpovídala.

„Říkali mi, že vůbec nemluvíš." povzdechla si žena. „Řekla bys mi jenom své jméno?"

Opala na ni pouze mlčky hleděla.

„Prosím, dítě. Potřebuji jména tebe a tvých společníků."

Když se žena nedočkala žádné reakce, hovořila dále. „Přiběhla jsi sem s tím chlapcem v náruči. Skoro umřel, ale dokázali jsme ho zachránit. Chtěla bys ho vidět?" nabídla jí. „Zbytek tam už je."

Kael... ona mluvila o Kaelovi? Říkala, že je naživu? Že je v pořádku? Jestliže je v pořádku, ihned za ním musí jít. Sama se musí ujistit, pouhá slova nestačí. Raději bude bezhlavě následovat tuto cizí ženu, jen když má alespoň nějaká procenta šance, že ji neznámá zavede k němu. Ke Kaelovi.

Kývla tak nepatrně, že byl její pohyb hlavy téměř nepostřehnutelný. Žena ji avšak bedlivě pozorovala, tudíž si jejího malého přikývnutí povšimla.

„Dobře, zavedu tě za ním. Můžeš vstát?" zeptala se jí a nabídla jí svou ruku, v případě, že bude mít při vstávání nějaké potíže. Opala si však odmítala hrát na handicapovanou a postavila se sama - bez problémů a jakékoliv náročnosti.

„Tak pojď." vedla ji žena ven z místnosti. Opala ze svých ramen shodila teplou deku a vydala se po stopách ženy. Přestože ji neznala, poslušně ji násldovala. Ihned za dveřmi následovalo úzké, vrzavé schodiště. Proti modernímu, futuristickému Ferrumu jí toto prostředí připadalo neskutečně zaostalé. Zvláštní kontrast.

Toužila se ženy zeptat, zda je Kael již vzhůru, avšak nedokázala vyslovit ani hlásku. Musela se spokojit se sužujícím nevěděním, dokud nedorazí ke svému zraněnému bratrovi.

Po schodišti minuly čtyři další místnosit, všechny měly avšak zavřené dveře. Když vyšly ven, byla Opala přivítána nezvykle chladným vánkem a stále černou oblohou díky dýmu. Slunce zmizelo pod oblakami šedi.

Požár nadále zuřil pouhý kousek od nich, avšak zdálo se, že ho cosi blokuje před tímto zvláštním místem. Z toho, co zatím zahlédla, zde nefungovala elektřina.

Procházely vylidněnými ulicemi, přestože je nadále pozorovaly zvědavé páry očí zpoza oken. Všichni občané se patrně odebrali do svých domovů, aby se ochránili před smrtelným kouřem. Žena však musela být na takovýto dým odněkud zvyklá, protože ani jednou nezakašlala.

Dorazily do domu, jenž byl o něco větší než ten, ze kterého před malou chvílí po boku ženy ve vlněném roláku vyšla. Zvenčí byl natřen na jasnou bílou, přestože byly vnitřní zdi barvy příjemně světle modré. Z dlouhé chodby se dalo odbočit do několika různých pokojů, jejich horní polovina byla vyrobena z mléčného skla, díky němuž vnitřek pokoje vypadal jako v mlze.