Mechanický Měsíc

|19 : nájezd nekonečných zkáz|

S chutí se zakousla do lahodného, teplého, šťavnatého masa, jež bylo na stehně největšího z hermelínů. Hladově polykala a zakusovala se dále, dokud jí nezbyla pouhá kost. Avšak i tu dále oždibovala, jako kdyby mohla vyvolat další jídlo. Ostatní též dostali svůj spravedlivý díl, avšak Opalin žaludek byl stále sevřen hlady.

„Chceš kus mého?" nabídla jí Mana část svého přídělu. Hovořila nevinných, sladkým hláskem, jenž mohla mít pouze mladá dívka, která stále nerozumněla temným stínům reálného světa.

„Ne," odmítla. „Musíš se najíst." Mana se tedy opět zakousla do svého kusu masa, přestože značně neochotně.

„Jak dlouho tady zůstaneme?" zeptal se Kael s plnými ústy.

„Nejdřív polkni, pak mluv." napomenula ho Vera.

Chlapec ji tedy poslechl a opět zopakoval svou otázku.

Opala netušila, jak mu má odpovědět. Cestu měla sepsanou ve své mysli, avšak nikdy nedomyslela detaily. Věděla, že brzy budou muset odejít, aby zde neotáleeli, avšak na druhou stranu si všichni zasloužili odpočinek.

„Brzo." řekla tedy.

„To není moc podrobný." zamručel Kael.

Opala ho chápala, také toužila po odpovědích na své dotazy, avšak neměla nikoho, koho by se na ně mohla ptát. Samu sebe dosadila na místo jejich vůdce, takže nyní bylo na ní, aby jim poskytla útočiště, jídlo a bezpečí. Nejnáročnější úloha ze všech.

„Já vím," pověděla mu. „Ale nic víc ti říct nedokážu. Jakmile dostaneme příležitost, odejdem odsud."

„Jakou příležitost myslíš?"

„To nevím," pokrčila rameny. „Cokoliv."

Kael přikývl, avšak Opala v jeho očích dále hleděla na zbytky zmatení. Patrně se již nechtěl ptát, když mu nedokázala odpovědět.

„Dneska bychom ten dům měli zkusit rozebrat a podívat se, co všechno si můžeme vzít."

„Takže chceš krást." opravila ji 004 zhnuseně.

„Není to krádež, když už tady nikdo nebydlí."

„Možná že bydlí, jen odjeli na dovolenou."

Opala frustrovaně stiskla k sobě čelisti. „Řekni mi, kdo by v tomhle žil?"

„My tu teď žijeme." poukázala.

„My jsme rádi, že jsme cokoliv našli. Budeš raději dál spát pod širákem?"

„Raději nebudu krást."

„Fajn!" vykřikla Opala a vstala. „Ty z toho nic mít nebudeš, je mi to jedno." pravila a zamířila dovnitř.

Nejprve se vydala do místnosti, ve které nespali. Zkusila zakroutit kohoutkem a zjistila, že je tak lacný, že pouze tímto jedním pohybem ho téměř urvala. Povzdechla si. Zdálo se, že v tomto domě žádné poklady nenaleznou.

Ucítila za sebou přítomnost někoho dalšího. Dereka se postavila vedle ní a taktéž se zahleděla na Opalino rozdělané dílo. Poté promluvila.

„Nemusela jsi na ni hned začít křičet." řekla mladší dívka.

„Vždyť jsi viděla, co se tam stalo. Mohla si za to sama." zabručela Opala.

„Já vím, ale vždyť přece víš, že takhle na tebe mluví vždycky. Tentokrát to nebylo nic novýho."

„Přesně tak! Mluví tak na mě vždycky a mně už došly nervy." chytla Dereku za slovo.