Mechanický Měsíc

|13 : hřmot predátora|

Ucítila přítomnost jiných lidí těsně předtím, než se lesem rozezněla další střelba.

„Dolů!" křikla a celá skupina se naráz sehnula. Kulky naštěstí minuly své cíle, za což Opala děkovala všem bohům, přestože na ně nevěřila.

Slyšela kousek od nich ony těžké kroky, jež z nejhlubších zákoutí svého srdce nenáviděla. Seděla přikrčena za kmenem stromu, vedle ní byla přitisklá Vera, která se snažila nehlédnou zpoza větví, aby věděla kam nasměrovat své vraždící kořeny při jejich útoku.

Zanedlouho se zpoza stromů a houští vynořilo pět mohutných, mužských postav. Vypadali by téměř identicky, kdyby si Opaliny bystré oči nepovšimly lehkých rozdílů ve výšce a případné šířce ramen. Nevěděla, zda dokážou přeprat pět najednou, všichni byli stále vyčerpaní a v lehkém nebo silném šoku. Jestliže zaútočí první, měli by jakýsi element překvapení, ale i ten by nepomohl.

Dále by se mohli pokusit o útěk, jenže pochybovala, že si jich obrněnci ihned nevšimnou a nerozeběhnou se za nimi. Opala byla mnohem rychlejší než nějací svlanatí muži, ale někteří z jejích sourozenců nebyli. Navíc s sebou měli pouhého člověka bez jakéhokoliv cvičení, Meria z nich byla nejzranitelnější, přestože byla stejně stará jako Opala.

Muži v rukou svírali masivní, černé samopaly a kolem pasu jim stále zbývalo dohromady několik granátů. Kdyby chtěli, mohli by všechny pokusy vyhodit do povětří. Opala přesto věděla, že to neudělají - jestliže si Velitel prošel všemi těmito problémy, jen aby je našel, nenechá je jen tak zemřít. Nejprve si z nich opět vycvičí své laboratorní krysy, své adoptivní děti a teprve když mu vyslouží cíl, jenž měl na mysli, tak je nechá zemřít.

Zhluboka se nadechla a vydechla. Nezbývá nic jiného než jedna možnost - bojovat. Postavila se zpět na nohy, přestože byla nadále skrytá za tlustým kmenem vysokého smrku. Vera, jež seděla opřená o ten samý strom se na ni v děsivém uvědomění zamračila a chytila ji za lýtko.

„Co to sakra děláš? Vrať se dolů." sykla zpoza zubů.

Opala jí vytrhla nohu z ruky a přiložila se ukazovák ke rtům. Neodpověděla své sestře, byl by to přílišný risk. Nemůže přijít o element překvapení, bylo to její jedné eso v rukávu.
Počkala, dokud nebyly obrněnci dostatečně blízko. Z blízkého povzdálí ji pozorovaly oči zbytku skupiny, ale ona se je snažila přehlížet. Zda-li se jí podaří vyhrát je nyní ve hvězdách.

Tiše jako stín vyběhla zpoza stromu a co nejsilněji praštila nejbližšího obrněnce do čelisti. Muž zacouval, ale ihned se vzpamatoval a namířil na ni svou zbraní. Pravděpodobně se ji snažil přinutit ke kapitulaci, jenže Opala věděla, že ji nezastřelí. Maximum co může udělat, je postřelit ji a s takovou ránou se jí stále podaří utíkat lesem.

Obemkla hlaveň zbraně svými prsty a silně trhla, až puška odletěla z mužova sevření. Předtím než se jí v hlavě mohl spustit výherní jásot ji do hlavy strefilo něco tvrdého a chladného. Bolest nebyla veliká a zranění se ihned zacelilo, ale pouhým překvapením padla na kolena.

Obrněnec, jenž na ni zezadu zaútočil se chystal k dalšímu úderu, tentokrát silnějšímu. Pažba samopalu byla již jen pouhých pár centimetrů od temena její hlavy, předtím než se stihla bránit a mužovy pohyby byly překvapivě rychlé. Nestihla uskočit, takže jí nezbylo nic jiného, než se připravit na bolest, která měla nadejít každou vteřinu. Zavřela oči a čekala.

Místo rány uslyšela zvířecí zařvání, následováno zvukem trhajícího se masa. Užasle otevřela oči a pohlédla za sebe. Obrněnec, jenž ji napadl tam ležel v louži své vlastní krve, zatímco mu silná šelma rvala hruď.