Lee Felix se přestěhuje se svou rodinou do Jižní Koreje, kde začne chodit na zdejší střední školu. Volné místo je zrovna vedle na první dojem ne zrovna milého kluka. Jak to dopadne? Bude mít se svým sousedem v lavici problémy nebo první dojem není v...
Zbytek hodin probíhal už normálně. Teda, až na vyměňování názorů Jisunga a Hyunjina. Zjistil jsem, že Hyunjin patří k takové té cool partě. Jsou prý hodně oblíbený u holek, říkal Jisung. No, on toho na ně řekl hodně. Nic moc pozitivního. Hyunjin mi řekl, že mi je představí, a proto teď stojíme s Hyunjinem před školou a čekáme na ně.
Byl jsem nervózní. Jak se budou chovat? Jak budou vypadat, když jsou oblíbení u holek?
,,Už jdou. Chvilku počkej. Já jim o tobě řeknu a pak přijdeme k tobě." řekl Hyunjin a vydal se za nima. Nervozita ve mně začala vzrůstat. Hyunjin k nim došel a začal si s nima o něčem povídat. Pak poukázal na mě a všichni se na mě podívali. Hyunjin jim ustoupil, aby na mě viděli všichni. Bylo tam dohromady pět kluků.
Blonďatý kluk, který vypadal jako nejstarší z nich se otočil na Hyunjina a něco mu řekl. Hyunjin jen pokýval hlavou a vydal se ke mě. Sám.
,,Felixi. Moc se omlouvám, ale kluci se s tebou nechtějí seznámit. Takovou reakci jsem od nich nečekal. Myslel jsem, že se z tebou aspoň seznámí. Ale..."
,,To nevadí. Já jsem ani nějak nečekal, že by se začali bavit s nějakým novým klukem, který tu je teprve den. Ty se neomlouvej. Ty za to nemůžeš." zastavil jsem Hyunjina, protože jsem věděl, že by si to dával za vinu.
,,Já se fakt moc omlouvám. Netušil jsem, že takhle zareagují. kdybych to věděl, tak..."
,,Hele, Hyunjine, pokud chceš jít s námi, tak hejbni kostrou. Nemáme čas na to, abychom čekali než si vy dva dopovídáte. Nebo tu zůstaň s ním a my půjdem." přerušil Hyunjina kluk nejspíš z jejich party. Ani jsem si nevšiml, že k nám někdo přišel. Oba jsme se na něj otočili.
Byl o dost menší než Hyunjin, ale měl vypracovanou postavu. Teda, myslím, přes tu uniformu to nebylo moc vidět. Měl černé vlasy a tmavé oči jako všichni tady.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Jojo. Už jdu, Changbine." řekl Hyunjin.
,,Ahoj Felixi. Zítra ve škole." rozloučil se se mnou a odešel s Changbinem.
,,Ahoj." zavolal jsem za ním a šel domů. Domů jsem nějak nepospíchal, protože mamka s taťkou přijdou domů vždycky večer a já se doma nudím. Přemýšlel jsem, co bych mohl dělat, protože jsme nedostali žádný úkol.
,,Ahoj. Můžu jít s tebou? Jdu domů zatím stejnou cestou." ozval se povědomý hlas. Otočil jsem se a vedle mě šel Jeongin.
,,Jo jasně." řekl jsem jednoduše.
Povídali jsme si celou cestu a hodně se toho i nasmáli. Smál se mi vždycky, když mi musel něco opakovat, protože jsem mu nerozuměl. Zjistil jsem o Jeonginovi docela dost věcí a on o mně taky.
,,No tak tady bydlím." řekl jsem, když jsem stál před naším domem.
,,Vážně?! Já bydlím o jeden dům dál!" zapištěl Jeongin nadšeně a začal skákat a tleskat.
,,Nechtěl by ses dneska domluvit? Mamka je v práci." zeptal se Jeongin a nasadil psí oči. Nemohl jsem ho odmítnout a navíc jsem byl rád, že něco takového nabídl.
,,Tak jo a co bys chtěl dělat?" zeptal jsem se.
,,To nevím. Půjdeme k nám nebo k tobě nebo ven?" zeptal se pro změnu Jeongin.
,,Klidně k nám. Rodiče přijdou až večer."
,,Super. Těším se. Tak za půl hoďky přijdu. Zatím." řekl Jeongin, zamával mi a šel domů.
