Lee Felix se přestěhuje se svou rodinou do Jižní Koreje, kde začne chodit na zdejší střední školu. Volné místo je zrovna vedle na první dojem ne zrovna milého kluka. Jak to dopadne? Bude mít se svým sousedem v lavici problémy nebo první dojem není v...
Ten den jsem nad Jisungem musel pořád přemýšlet. Dokonce jsem to napsal i Changbinovi, jaký na to má názor. Vzdali jsme to asi po půl hodině, kdy jsme na nic nepřišli. Pak jsem si začali posílat srdíčka, psali jsme si, jak moc toho druhýho milujem a jak nám chybí. S touto debatou jsme vydrželi hodně hodně dlouho. Skončila tím, že mi Changbin napsal, že už půjde spát, aby byl zítra ve škole k použití. Rozloučili jsme se a šli spát.
Pohodlně jsem si lehl, zavřel oči a doufal, že se mi bude zdát něco hezkého o Changbinovi.
Ráno probíhalo stejně jako každé jiné. Jeongin si mě vyzvedl a cestou ke škole mi vyprávěl, jak strávil odpoledne s Hyunjinem. Byl jsem strašně štastný, že se dali dohromady. Úplně se doplňovali. Hyunjin byl spíš ten typ, co toho moc nenamluvil, ale Jeongin by zvládl mluvit hodiny. Když někdo ze spolužáků na Hyunjina vyštěkne, tak na něj vyštěkne taky, ale Jeongin jen sklopí hlavu, odejde pár metrů od něj a většinou se i omluví, i když nemá za co. Toho jsem si všiml, když přicházel za námi z oběda. Hyunjin se spolýhal, že si všechno zapamatuje a Jeongin si vše zapisoval do svého diáře. Prostě každej úplně jinej.
Ve škole jsem hned zamířil ke své lavici. Hyunjin už tam samozřejmě jako vždycky seděl. Bylo mi ale divné, že tu ještě není Jisung. Vždycky tu už býval. Nechal jsem to bejt a sedl si k Hyunjinovi.
,,Ahoj." řekl jsem a podíval se na Hyunjina. Ruce měl položené na lavici a na rukách měl položenou hlavu obličejem dolu.
,,Ahoj." zamumlal, ale hlavu ke mně nezvedl.
,,Je ti dobře?" zeptal jsem se. Upřímně, moc na to nevypadal.
,,Pravdu? Nic moc." odpověděl a otočil na mě hlavu.
,,Tak proč jsi chodil do školy? Měl bys zůstat doma." řekl jsem a šáhl mu na čelo, jestli nemá horečku.
,,Nejspíš máš i horečku. Běž domů. Řeknu učitelce, že ti bylo špatně."
,,Nechci to potom dopisovat. A dneska máme hodiny docela v pohodě. To zvládnu." řekl. Teda, spíš zahuhňá.
,,Včera, když jsem šel od Jeonginieho, tak jsem se stavil u Chana. Musel to na mě prsknout." Povzdechl jsem si.
,,Fajn, ale kdyby se ti udělalo hůř, tak jdeš domů." řekl jsem a začal si připravovat věci na hodinu. On na to nějak nezareagoval a dál ležel na svých rukách.
První dvě hodiny proběhly docela v pohodě. Changbin mi napsal, že dneska ještě nepřijde, kvůli Minhovi.
Hyunjin na tom byl podlemě hůř než ráno, ale stále dokola mi říkal, že mu je už trochu líp. Po chvilce přišel Jeongin a hned se začal o Hyunjina strachovat.
,,Je ti dobře? Co se stalo? Máš horečku? Proš jseš ve škole? Máš být v tomhle stavu doma." Samozřejmě mu položil ruku na čelo.
,,Máš horečku. Běž domů. Odpočiň si." řekl Jeongin staroslivě.
,,Ne to je dobrý. Já to dneska zvládnu. Odpoledne si půjdu lehnout a zítra budu v pohodě." mávl rukou Hyunjin. Jeongin se přestal usmívat, jak to slyšel. Založil si ruce v bok a řekl:
,,Hwang Hyunjine, jestli si nezbalíš věci a nepůjdeš domů, tak ti je sbalím já a z tý školy tě vykopu." Z týhle Jeonginovi stránky jsem měl strach. Mně lidé občas říkali, že mám děsivej hlas, ale co by potom říkali, kdyby teď viděli Jeongina.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Ale..." Hyunjin radši nepokračoval, protože Jeongin pozvedl jedno obočí a to mu stačilo, aby pochopil, že nemá cenu se hádat. Poraženě si povzdechl a začal si balit věci. Jeongin se na mě vítězně usmál.
Až teď mi došlo, že tu není Jisung. Protože kdyby tu byl, tak by měl určitě nějakou kousavou poznámku na Hyunjina. I když, v tom stavu, co je teďkon, tak nevím.
,,Tak jo já se po škole u tebe stavím. Zavolám mamce a poprosím ji, jestli by ti udělala silný vývart. A vzhledem k tomu, jak si tě oblíbila, tak ti ho stopro udělá. Doma se oblíkneš do něčeho pořádně teplýho, uděláš si čaj a vlezeš si do postele." začal mluvit mile Jeongin. Jak to sakra všichni dělaj. V jednu chvíli jsou strašně naštvaní a děsiví a pak najednou jsou hodní a milí.
,,Já se u tebe taky stavím, abych ti donesl, co jsme dělali." řekl jsem.
,,Jo děkuju. Neboj, Jeonginie, já vím, co mám dělat. A nemusíš mamce volat, aby mi udělal vývar. Zítra už budu v pohodě." řekl Hyunjin, když se začal zvedat.
,,Na to zapoměň! Ty zítra zůstaneš doma! Nejlíp celý týden!" zvýšil trochu hlas Jeongin.
,,Fajn. Tak čau. Omluv mě prosím u učitelky. Díky." Pak Hyunjin vyšel ze třídy.
,,Máš ho pěkně obtočenýho kolem prstu." podotknul jsem se smíchem.
,,No dovol." řekl lehce uraženě Jeongin. Na chvíli se odmlčel a se smíchem řekl:
,,Možná trochu. Ale je to pro jeho dobro. Chudáček. Je mu takhle špatně a on jde to školy. Blázínek."
