Náhoda

36. kapitola

Chanův pohled

Mrzelo mě, že nemůžu být s klukama víc času, ale musel jsem se učit na maturitu. A taky jsem trávil víc času se Seungminem, který patřil do naší party, ale není moc na velká shromáždění. A nebo s Woojinem, se kterým chodím do třídy a kluci říkají, že s ním chodím. Což není pravda, bohužel...

Woojina jsem poznal až tady na střední. Začali jsme se bavit někde ve druháku a docela jsme se spřátelili a to přátelství nám vydrželo dodnes. Akorát se prohloubilo v něco víc. Ale jen u mě. Asi. Nevyznám se v něm. V jednu chvíli se mi zdá, že se chová víc než kamarádsky a pak zase jako jen kámoš.

Jednou jsme spolu byli venku a řekl jsem mu, že mu to sluší. S úsměvem mi řekl, že víc to sluší mě. Pak mezi námi nastalo takový trapný ticho a úplně se změnilo jeho chování. Druhý den to zase bylo v pohodě. Fakt nechápu.

Nad takovými věcmi přemýšlím, když jdu do školy. Ve třídě jsem si vyndal věci na hodinu a čekal, až přijde Woojin. S nikým jiným jsem se ve třídě nebavil. I když ostatní by chtěli, ale je moc do naší party nechci. Musím uznat, že když někdo chce přivést někoho k nám do party, tak možná až moc šílím, ale kluky beru jako součást mojí rodiny a mám s nima tak skvělý vztah. Nechci, aby k nám přišel někdo, kdo nám nějakým způsobem ty vztahy zničí.

Posledními přírůstky do naší rodiny byli Felix, Jisung, Jeongin a asi se dá počítat i Woojin. U Felixe jsem měl ze začátku problém a byl hnusnej na Hyunjina, což mě do teď mrzí. Felix je fajn. Takovej mladší brácha. V podstatě jako skoro všichni kluci.

Pak byl Jeongin. Hyunjin nám ho představil jako svého přítele. Takovou novinku jsem absolutně od něj nečekal. Nikdy nic nenaznačil, nic neřekl a ani jsem si nevšiml, že by nějak koukal po klucích. Ale co. Hlavně že je šťastný.

Jisung. U něj mám pár otazníků. V jeho přítomnosti byl Minho úplně jiný. Minha znám jako sebevědomýho, možná se někdy chová namyšleně, ale uvnitř je to zlatej kluk, vždy má kontrolu nad situací a rád si dělá z ostatních srandu. Najednou k nám přišel Jisung a on byl najednou zticha, neměl na obličeji ten svůj I'm boss úšklebek a furt na něj koukal. Jakože vážně furt.

A Woojin. Tak to je kapitola sama o sobě. U něj mám taky pár otazníků, ale na ty mi nemůže odpovědět nikdo jiný než Woojin. Nechci si to moc přiznávat, ale naposledy jsem ho viděl včera a už doma mi docela chyběl. Dneska bych se s ním rád domluvil ke mně do bytu. Vždycky si koupíme nějaké jídlo a pak hrajeme videohry. Nebo si prostě povídáme. To je jedna z mála věcí, které na Woojinovi obdivuju. Je to skvělý posluchač. Můžu mu klidně dvě hodiny mluvit o kámoších, co blbli a on bude celou dobu poslouchat.

Když jsem viděl Woojina přijít, tak jsem se usmál, ale uvnitř jsem jásal radostí.

,,Ahoj." pozdravil mě s úsměvem a sedl si na židli.

,,Ahoj." pozdravil jsem ho zpátky. Proč pak nikdy nevím, co říct dál?

,,Doufám, že jsi včera byl s klukama a ne zalezlej doma v učebnicích." řekl Woojin a podíval se na mě.

,,Ehmmm..."

,,Takhle se akorát zblázníš. Musíš jít někdy ven. Za klukama. Určitě jim chybíš. Takže si uděláš zbytek týdne volno a půjdeš za klukama. To je rozkaz." přikázal mi Woojin.

,,Jo. Půjdu za nima. Už mi taky strašně chybí, ale napadlo mě, jestli bys dneska nepřišel ke mně. Zahrajeme si videohry. A vykašleme se na učení." navrhl jsem a kouknul se na něj.

,,Tak jo. Aspoň tě budu mít pod dozorem, že se nebudeš učit. Akorát se nejdřív stavím doma, abych si tam odhodil tašku, převlíkl se a něco bych cestou k tobě koupil." řekl Woojin.

,,Tak jo."

po škole

S Woojinem jsme se rozloučili před školou a já pospíchal domů, abych tam trochu poklidil a nějak připravil.

Domů jsem dorazil udýchanej a spocenej, takže jsem si hodil rychlou sprchu, převlíknul se a začal uklízet.

,,Včera jsem vypil toho kafe nějak moc." řeknu, když na lince vidím pět špinavých hrnků. Neřešil jsem to a rychle hrnky umyl.

Ani jsem nepořádek nějak neměl, jen ty hrnky, učebnice na stole a nějaké oblečení.

Vše jsem stihl akorát včas. Woojin přišel za pět minut.

,,Tak jsem tady. Koupil jsem nám nudle." řekl Woojin a podal mi tašku s jídlem.

,,Dobře. Jdu nám to nandat na talíře." řekl jsem a odešel do kuchyně. Připravené jídlo jsem donesl do obýváku, kde už seděl Woojin. Podal jsem mu jeho talíř a hůlky.

,,Dobrou chuť." řekl s úsměvem Woojin a pustil se do jídla.

,,Tobě taky."

,,Hádám, že si teď tady rychle uklízel učebnice, abych je neviděl." řekl Woojin a podíval se na mě.

,,Odhalil jsi mě." Nechápu, jak mě může Woojin takhle dobře znát. Jako neříkám, něco si dokážu taky domyslet, že dělal, podle toho, jak ho znám, ale on to ví skoro vždycky.

,,Doufám, že si nezapomněl na to, co jsem říkal ve škole." řekl Woojin napil se ze své sklenice.

,,Neboj. Do konce týdne si dám pauzu."

,,To rád slyším. Prospěje ti to a pak se ti bude učit líp."

,,Něco na tom bude." odpověděl jsem a dál jsme se věnovali jídlu.

Po jídle jsem odnesl špinavé talíře a hůlky do kuchyně a šel vybrat nějakou hru, kterou by jsme si mohli zahrát.

,,Tekken?" zeptal jsem se.

,,Klidně. Toho jsme dlouho nehráli."

Zapnul jsem hru a podal Woojinovi konzoli.

,,Tentokrát tě porazím ve všech hrách." řekl Woojin a pohodlně se posadil.

,,Tak to se ještě uvidí." řekl jsem a sedl si to tureckého sedu.

Nevím, jak dlouho jsme hráli. Hodinu? Dvě? Fakt netuším. Ani jsme to nějak nezkoumali, dokud se nezačalo stmívat.

,,Kolik je vlastně hodin? Jsem to úplně zapomněl kontrolovat." řekl Woojin se smíchem.

,,Hned ti to řeknu."

Začal jsem se otáčet, protože mám hodiny na stěně za gaučem. Jenže jsem netušil, že se Woojin začne otáčet taky a že jsme tak blízko sebe. Ani jeden nestihl nějak zareagovat a srazili jsme se. Byli jsme tak blízko sebe, že jsme se dotýkali nosy. Neodtáhli jsme se od sebe a jen koukali na toho druhého. Uvnitř sebe jsem šílel a nevěděl, co mám dělat. Mám, nemám, mám, nemám,... Buď teď nebo nikdy.

Chytil jsem Woojina za bradu a pomalu si ho přitáhl do polibku. Nespolupracoval. Už jsem se chtěl odtáhnout, když mi začal na polibky odpovídat. S Woojinem jsme se začali do polibku usmívat. Po chvilce jsme se odtáhli. Nebo možná mně to přišla jako chvilka. Usmívali jsme se na sebe.

,,Už budu muset jít." řekl Woojin. Ale ne nervózně. Neutíkal.

,,Někdy si to budeme muset zase zopakovat." řekl jsem a koukal na Woojina, jak si zavazuje boty.

,,To teda." Woojin už otevíral dveře, ale rychle jsem je zabouchl.

,,Jak to mezi námi teď je? Chodíme spolu nebo to byl úlet?" Woojin se na mě usmál a přitáhl si mě do polibku. Obmotal jsem mu ruce kolem pasu.

,,Zkus hádat." odpověděl, když jsme se od sebe odtáhli. Poté odešel a zavřel za sebou dveře. Nevěřícně jsem koukal na dveře.

,,M-my spolu chodíme!" zakřičel jsem se smíchem. Šel jsem si sednout na gauč a přemýšlel o tom, co se dneska stalo.