Náhoda

21. kapitola

Božeee. Zase pondělí! Proč? Co jsem komu udělal. Já nechci. Ležel jsem v posteli a začal přemýšlet o něčem hezkém. Teda...spíš o někom. Changbin. Už se těším, až ho uvidím. A Changbin je ve škole...Dobře tak teď se už těším do školy. Doslova jsem odhodil peřinu a doběhl do kuchyně. Tam jsem už měl snídani na stole.

Mamka s taťkou na mě překvapeně koukali. Je fakt, že takhle jsem se po ránu nikdy nechoval.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se mě starostlivě táta.

,,Jo jsem. Proč bych nebyl?" zeptal jsem se s úsměvem, když jsem do sebe házel snídani.

,,Já jen, že se chováš jinak." řekl taťka a šel do chodby.

,,Jsem v pohodě." řekl jsem a odnášel talíř do kuchyně.

,,Proč tak pospícháš?" zeptala se mamka a zkřížila si ruce na hrudi. To, že se těším, až uvidím Changbina, se mi říkat nechtělo. Ale co říct?

,,Musím si ve škole ještě zopakovat jednu látku." řekl jsem rychle a vyběhl schody nahoru.

,,Aha. Tak se měj dneska hezky. Večer ahoj." řekla mamka a já už jen slyšel zavření dveří. Šel jsem do koupelny spáchat ranní hygienu a nezapomněl si zamaskovat pihy, o kterých ví jen Hyunjin a Jeongin.

Když jsem přišel do pokoje, tak jsem si na mobilu zkontroloval čas. To, co jsem ale našel mě překvapilo. Zpráva od Changbina. Hned jsem ji samozřejmě rozklikl.

Binnie:

Ahoj mám pro tebe takový překvápko. Ale na to si musíš počkat až do školy.

Lix:

Jaký? Napiš mi to teď!

Binnie:

Ne. Až ve škole.

Lix:

Tak proč jsi mi to psal teď?!

Binnie:

Aby si se náhodou nerozhodl flákat doma.

Lix:

No dovol. Počkej ve škole.

Binnie:

Už se těším. Zatím.

Lix:

Zatím.

To snad nemyslí vážně?! Jaké překvapení?! Zaúpím na celý dům a podívám se na hodiny. Jeongin přijde každou chvíli. Tak se dojdu obout a oblíct. Zrovna si běžím pro mobil, který jsem si zapomněl v pokoji, když Jeongin zazvoní na dveře.

,,Čau. Promiň, že mi to tak trvalo. Zapomněl jsem si mobil v pokoji a musel jsem si pro něj dojít. Co víkend?" vychrlím na něj a začnu ho táhnout ke škole. Ne. Vůbec nepospíchám do školy za Changbinem. Vůbec ne.

,,A-ahoj. Jo dobrý. Co to s tebou je? Proč tak pospícháš?" zeptal se, když už jsme skoro běželi.

,,Já? Nikam." odpověděl jsem a zpomalil. Jeongin se na mě otočil s pohledem to si myslíš, že jsem blbej nebo co, ale nic neřekl. Všiml jsem si, že se mě chce Jeongin na něco zeptat, tak jsem vyhrkl první otázku, co mě napadla.

,,Co Hyunjin?" Mám štěstí, že Jeongin se vždy při mluvení o Hyunjinovi rozvášní a pak zapomene, na co se mě chtěl zeptat. Jeongin je schopný mluvit o Hyunjinovi klidně několik hodin v kuse.

Dorazili jsme do školy a každý šel do své třídy. Ve třídě už jako vždycky seděl Hyunjin.

,,Ahoj." pozdravím ho a sednu si.

,,Ahoj. Co víkend?" zeptal se mě.

,,Docela dobrý. A co ty?"

,,Řekl jsem mamce o Jeonginovi." odpověděl mi. Prudce jsem se na něj otočil.

,,A? Co ona na to?" zeptal jsem se zvědavě. Bože! Leze to z něj jak z chlupatý deky.

,,No. Ze začátku byla překvapená. Hodně překvapená. Musela si na to otevřít víno. Ale řekla, že je to moje věc. Že do tohodle mi kecat nebude. Pak ještě dodala, že je ráda, že to je Jeongin a ne nějakej feťák. A pak ze mě začala tahat všechno možný." Hyunjin se celou dobu usmíval.

,,Tak to je super. Co na to řekl Jeongin?" zeptal jsem se. Určitě musel být radostí bez sebe.

,,Ještě jsem mu to neřekl. Řeknu mu to, až přijde o velký. Už mi strašně chybí. Celý víkend jsme se neviděli." odpověděl Hyunjin a našpulil rty. Musel jsem se nad ním pousmát.