Lee Felix se přestěhuje se svou rodinou do Jižní Koreje, kde začne chodit na zdejší střední školu. Volné místo je zrovna vedle na první dojem ne zrovna milého kluka. Jak to dopadne? Bude mít se svým sousedem v lavici problémy nebo první dojem není v...
Dopadlo to tak, že Minho usnul kolem čtyřý ráno a já nejspíš chvilku po něm. Ráno nás vzbudil budík. Vypnul jsem budík a pomalu se posadil na posteli. Aspoň, že vedle mě ve škole sedí Hyunjin, takže do mě bude drkat, abych neusnul.
Minho se taky posadil a promnul si obličej.
,,Dobré ráno." řekl jsem ospale. Měl jsem co dělat, abych neusnul v sedě.
,,Dobré." odpověděl Minho. Zvedli jsme se a došourali se do koupelny. Zhrozil jsem se, když jsem se podíval do zrcadla. Měl jsem kruhy pod očima a každej vlas jsem měl na jinou stranu. Minho vypadal úplně stejně. Ale co se dá dělat.
Trochu jsme se upravili, vyčistili si zuby a šli do kuchyně se nasnídat. Minhovi jsem dal kartáček, který jsme tu měli navíc. Samozřejmě nepoužitej.
,,Dobré ráno klu- kluci." Mamka se nás trochu lekla, když jsme přišli. Já se nedivím.
,,Dobré ráno." řekli jsme s Minhem najednou, sedli jsme si a snědli si naši snídani. Mamka s taťkou po chvilce odešli.
,,Jak to uděláš? Nemáš tu učení do školy a uniformu." zeptal jsem se, když jsem nad tím začal přemýšlet.
,,Zajdu si domů." odpověděl.
,,Dobře. A budeš to stíhat?"
,,Snad jo." I kdyby přišel pozdě, tak mu to bude jedno. Byl myšlenkama úplně jinde. Minho se oblékl do svého oblečení a šel si obout boty. Doprovodil jsem ho ke dveřím a poté je za ním zavřel. Dnešek bude zajímavej.
Došel jsem se obléct a pak do koupelny. Už jsem šahal po make-upu, ale vzpomněl jsem si, co jsem Changbinovi slíbil. Myšlenka na něj mě hned rozveselila a už jsem se těšil do školy. Vydechl jsem vzduch z plic a stáhnul ruku pryč. Měl jsem strach, jak budou reagovat ve třídě, ale už mě znali dost dlouho na to, aby to nechali být. Minho si toho nejspíš ani nevšiml nebo na to aspoň nějak nereagoval. A když budou mít problém, tak je nebudu řešit. Changbiniemu se líbí, tak je nebudu schovávat.
Došel jsem si do pokoje pro tašku a v chodbě jsem si obul boty. Během zavazování tkaniček začal zvonit zvonek u dveří. Hodil jsem si tašku na záda a otevřel dveře. Před dveřmi byl samozřejmě Jeongin. Moc jsem si ho neprohlížel, protože jsem hledal správnej klíč. Našel jsem ho a zamkl dveře. Otočil jsem se a chtěl jsem ho pozdravit, ale vykulil jsem oči a překvapením jsem otevřel pusu. Co se to stalo s tím roztomilým Jeonginem?
,,Ahoj. Vlítne ti tam moucha." řekl Jeongin a usmál se. Co?! Co?! Co?! Jeongin měl červené vlasy a neměl rovnátka. Po chvíli, co jsem si uvědomil, že na něj zírám s vykulenýma očima a otevřenou pusou, jsem toho nechal.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,A-ahoj. Co se to s tebou stalo?" zeptal jsem se. Jeonginovi opadl úsměv a tím schoval svoje zuby již bez rovnátek.
,,Myslíš, že se to bude Hyunjinovi líbit?" zeptal se nervózně.
,,Já si to nemyslím." řekl jsem vážně. Jeongin se na mě kouknul s ustaraným výrazem. Usmál jsem se a vykřikl:
,,Já to vím! Samozřejmě, že se mu to bude líbit! Bože! Ten nám poslintá celou lavici, až tě uvidí." Jeongin úlevně vydechl a začal se smát.
,,Ty seš hroznej! Víš, jak jsem se lekl?!" řekl mezi smíchem.
Vydali jsem se ke škole. Cestou mi Jeongin vyprávěl, jak probíhal jeho víkend.
,,A co jsi dělal ty? Vypadáš jako kdyby jsi celou noc nespal." zeptal se. Co mu mám říct? O Minhovi mu říkat nebudu.
,,Nemohl jsem v noci spát." odpověděl jsem jednoduše. Jeongin se už na víc nevyptával. Ani by to nestihl, protože jsme byli už ve škole. Rozloučili jsme se spolu a každý šel ke své skříňce.
