Náhoda

15. kapitola

Rád bych věděl, co se děje. V neděli jsem se nemohl Hyunjinovi ani Jeonginovi dovolat a dneska ráno mi Jeongin napíše, že si mě dneska nevyzvedne. Co se stalo?

Právě teď pospíchám do třídy, abych stihl něco dostat z Hyunjina než začne hodina. Dorazil jsem k naší lavici a sedl si. Hyunjin se na mě otočil a chtěl mě nejspíš pozdravit, ale byl jsem rychlejší.

,,Co se stalo? Ani jeden jste mi nezvedal mobil a dneska si mě Jeongin ani nevyzvedl. Jak to s ním dopadlo?" vychrlil jsem na něj.

,,Všechno ti to vysvětlím odpoledne u mě."

,,Jak u tebe? Řekni mi to teď!" Co se sakra stalo, že mi to nechce říct tady.

,,Řeknu ti to až u mě doma. Tečka. A co ty s Changbinem? Jak jste si to užili vy dva?" změnil téma hovoru Hyunjin.

Už jsem se ho radši neptal, protože by mi stejně nic neřekl. Normálně jsme si potom povídali. Řekl jsem mu, jak jsme s Changbinem tančili, povídali si a tak nějak všechno, co jsme dělali. Teda, neřekl jsem mu to ohledně Jisunga a Minha.

O velké přestávce za námi přišel Changbin. Když Jisung odcházel ze třídy, vyměnili jsme si spolu vševědoucí pohled. Hyunjin si ho naštěstí nevšiml. Jeongin se tu neukázal. Začínal jsem se o něj bát.

Po škole jsem se šel domů převlíknout a najíst. Byl to najednou nezvyk chodit sám. Nemohl jsem se dočkat, až mi to Hyunjin vysvětlí. O hodinách jsem nepřemýšlel skoro nad ničím jiným. Převlíkl jsem se, najedl se a vyrazil k Hyunjinovi. Dorazil jsem tam v rekordním čase.

Hyunjin mi otevřel a pozval mě dál. Vyzul jsem se a šel k němu do pokoje. Tam jsem si sedl na postel a čekal. Hyunjin nám donesl pití, položil skeničky na stůl a sedl si vedle mě.

,,Takže, co se stalo?" zeptal jsem se.

,,Začnu tím, jak jsme odcházeli."

zpátky v čase

Hyunjinův pohled

Překvápko?! O čem to sakra Felix mluví?

,,Jaký překvápko? Co to má být?" zeptal jsem se, když jsem se k nim sklonil. Nejednou jsem ucítil, že mě někdo plácl. Přes zadek. Rychle jsem se narovnal, chytl jsem si zadek a otočil se na tu osobu. Byl to Jeongin. Nechápavě jsem na něj zíral, zatímco on se usmíval.

,,Tak už pojď." řekl Jeongin a začal mě táhnout pryč. Ještě jsem slyšel, že Felix s Changbinem za námi něco volají, ale nerozuměl jsem jim. S Jeonginem jsme vyšli z toho domu a vydali se směrem k jeho domu. Jít s ním bylo fakt těžký. Jeongin se motal, chodil ze strany na stranu a do toho furt něco říkal. Pořádně jsem ho nevnímal. Musel jsem přemýšlet nad tím překvápkem, o kterém mluvil Felix.

Naštěstí jsme byli už před jeho domem. Problém byl ten, že Jeonginovi dělalo problém stát na místě. Než jsem stihl nějak zaregovat, už seděl na zemi.

,,Jejda. Já jsem spadnul." řekl Jeongin, začal se smát a snažil se vyškrábat zase na nohy. Pomohl jsem mu se zvednout.

,,Děkuju. Jseš ten nejlepší kluk na světě. Jak můžeš být ještě sám? Vsadil bych se, že se holky o tebe perou. Možná i kluci. Když vidím ten tvůj zadek, tak bych se do tý rvačky zapojil taky." Při poslední větě se Jeongin zasmál a přejel mi rukou po zadku. Myslel jsem, že se zblázním. Ještě, že byla tma, která mi zakryla úplně červené tváře. Snažil jsem se jeho slova odignorovat.

,,Kde máš klíče?" zeptal jsem se, protože jsem pochyboval, že by Jeongin zvládl otevřít.

,,Neřeknu." To snad nemyslí vážně.