Náhoda

33. kapitola

Jisungův pohled

Policie i Changbin s Felixem už odešli. Zůstali jsme tady jen já, Minho a mamka. Mamka nás oba zatáhla do auta a odvezla do nemocnice. Minho mamku přemluvil, že on na vyšetření nepůjde, že jen bude mít modřinu. A já jsem skončil s několika stehy, ale naštěstí s ničím zlomeným. Pak jsme jeli domů. Minho ještě zavolal svojí mamce, že přijde dýl.

,,Jak ti je?" zeptal se mě Minho, když jsme spolu seděli na gauči. V očích jsem mu viděl strach, vinu a smutek. A příčinou toho všeho jsem já. Je mi ze sebe špatně. Vůbec si mě nezaslouží. Teda...nezasloužil. Rozešel jsem se s ním. Jak jsem mu to mohl udělat? Já jsem se s ním rozešel a on mě zachrání před tím magorem, dostane od něj pěstí a ještě se o mě zajímá. Jsem ta nejhorší osoba na světě.

,,Moc se ti omlouvám." řekl jsem a rozbrečel se. Minho hned ke mně přiskočil a obejmul mě.

,,Za co?" zeptal se a začal mě hladit po zádech.

,,Za všechno. Za to, jak jsem se k tobě choval. Za to, že ti dal pěstí. Za..."

,,Nic špatnýho jsi neudělal. Za nic se mi omlouvat nemusíš."

,,Ale udělal. Rozešel jsem se s tebou. Ale on mi vyhrožoval, že ti udělá ze života peklo, když se s tebou nerozejdu. Já...já tě pořád miluju. Moc tě miluju. Nechci o tebe přijít." brečel jsem mu na rameni a obmotal mu ruce kolem krku.

,,Taky o tebe nechci přijít." řekl Minho a na konci věty se mu zlomil hlas. Zesílil svůj stisk a zabořil hlavu do ohbí mého krku.

,,Odpustíš mi to? Zkusíme to znova?" zeptal jsem se a zvedl k němu zrak. Minho zvedl hlavu, zandal mi pár vlasů za ucho a usmál se.

,,Na těch posledních pár dní zapomeneme a bude to jako dřív. Co říkáš, Sungie?" V tu chvíli jsem nemohl být šťastnější. Začal jsem se usmívat jako magor a skočil po Minhovi. Chudák se se mnou povalil na gauč.

,,Jo. To je skvělý nápad." odpověděl jsem a políbil ho. Minho začal okamžitě spolupracovat. Ty jeho rty mi tak neuvěřitelně chyběly. Asi jsem závislý. Ne asi. Určitě. Minho rozpojil náš polibek. Nesouhlasně jsem zavrněl a přitahoval si ho zpátky ve snaze ho znovu políbit.

,,Počkej, zlato, uvidí nás tvoje mamka a máš zašitý ret." řekl Minho.

,,To..."

,,Tvůj přítel má pravdu. Máš roztrhlý ten ret. A argument typu "Mám ho zašitý." neuznávám." přerušila mě mamka a já se vylekaně otočil.

,,No nekoukej na mě jak na strašidlo." Kdyby mě teď někdo vyfotil, tak by to byla nejvtipnější fotka roku. Měl jsem vyvalené oči a pusu otevřenou dokořán a stále ležel na Minhovi. Bude to mamce vadit? Bude to stejné jako s tátou? Mamka vdechla vzduch z plic a řekla:

,,Jisungu, mě to nevadí, že máš přítele a ne přítelkyni. Ono...ono mi to bylo nějak jasný teď posledních pár měsíců, že máš kluka."

,,J-jak?" zeptal jsem se zmateně.

,,No tak furt sis s někým psal, posílal srdíčka a usmíval se. To mi bylo jasný, že s někým jsi. A když sis prohlížel fotky v galerii, tak si tam byl jenom s jednou osobou." řekla mamka a podívala se s úsměvem na Minha.

,,A pak už se to jenom stupňovalo. Psaní čím dál častěji, tajné telefonáty večer, když sis myslel, že už spíme, časté chození ven, loučení před domem, v pračce bylo oblečení, které jsem na tobě nikdy neviděla, a o tom, že sis často měnil povlečení na posteli a o té účtence z drogérie mluvit asi nebudu." dokončila mamka svůj monolog a začala se smát. Koukal jsem na mamku s vykulenýma očima a úplně rudými tvářemi. Minho se začal smát nejspíš těm dvěma posledním věcem. Určitě si odvodil, co jsem asi šel koupit do drogérky...

,,A-a nevadí ti to?" zeptal jsem se. Mamka se na mě hřejivě usmála.

,,Samozřejmě, že ne. Už jsem ti to říkala. Měla jsem čas si vše urovnat v hlavě, takže už jsem si na to zvykla. A byla jsem zvědavá, kdy mi o svém příteli řekneš." řekla a stále na nás koukala. Nervózně jsem se zasmál a slezl z Minha, aby jsme si oba mohli sednout.

,,Nevěděl jsem, jak vám to mám říct. Když jsem se odhodlal, že vám to řeknu, tak se mě táta zeptal, kdy si konečně najdu holku. Po tomhle jsem si radši řekl, že s tím počkám. Jenže táta se začínal ptát nějak častěji a na rodinných sešlostech se mě taky pořád ptali, kdy si najdu holku. Tak jsem se rozhodl, že to budu tajit. Ale pak jsi ty odjela na služební cestu a táta se to nějak dozvěděl. Netuším jak. A zbytek už víš. Přesně týhle reakce jsem se bál. Že mě budete nenávidět a že se vám budu hnusit." Minho mě v průběhu mého monologu chytil za ruku, což mi dodalo odvahu. Je prostě skvělej.

,,No...táta mi to volal. A zněl strašně naštvaně, proto jsem přijela dřív." Nechápavě jsem se na mamku podíval.

,,Co ti volal?"

,,Volal mi asi tak před třemi dny. Říkal, že přišel z práce domů dřív. Seděl v obýváku, když jsi přišel domů s nějakým klukem. Sundali jste si boty a podle jeho slov jste si začali strkat jazyky do krku, svlíkali se a šli do tvého pokoje. Pak prý bylo chvíli ticho a pak...no to asi víte nejlíp, co jste dělali. Po této činnosti jste byli zase potichu. A nakonec jste se prý loučili v předsíni a zase se líbali. Už používám svůj slovník, protože ten co používal byl hroznej. Ani nechtějte vědět, jak vás nazýval. Ale neřeš to. Táta už je pryč, nebude vám do ničeho kecat, nic vám neudělá a mě to nevadí. A spíš mi řekněte něco o tom, jak jste se dali dohromady a Minho by mi mohl něco říct o sobě. Nic o něm nevím." změnila mamka téma.

,,Tak jo. Byla nebyla jedna kavárna, kam chodil kluk jménem Jisung..."