Náhoda

6. kapitola

Felixův pohled:

První dvě hodiny utekly docela rychle a byla tu velká přestávka. Těšil jsem se, ale zároveň se trochu bál. Doufal jsem, že si Jeongin a Hyunjin budou rozumět.

Otočil jsem se ke dveřím a uviděl Jeongina, jak se rozhlíží po naší třídě. Zvedl jsem ruku, aby si mě všimnul. Jak ji zaregistroval, usmál se a vydal se k naší lavici. Hyunjin si Jeongina nevšiml, protože si připravoval věci na další hodinu.

,,Ahoj." pozdravil mě Jeongin s úsměvem na rtech. Ten mě donutil se taky usmát.

,,Ahoj. Vy se ještě neznáte." řekl jsem a čekal, až si Hyunjin připraví.

,,Tohle je Hyunjin. Můj soused v lavici. A tohle je Jeongin. Můj kámoš a skoro soused." představil jsem kluky.

,,Těší mě." řekl jako první Jeongin a natáhl ruku k Hyunjinovi. Netuším, co to s Hyunjinem dneska bylo, ale on se úplně zasekl v pohybu. Najednou se probral, trochu zatřásl hlavou, usmál se a podal Jeonginovi ruku.

,,Taky mě těší." Potřásli si rukou a začali jsme si povídat.

,,A jak jste se poznali?" zeptal se Hyunjin a stále sledoval Jeongina.

,,No. Já jsem Felixe srazil na chodbě, když jsem pospíchal do ředitelny. To bylo poprvé, co jsme se potkali. A pak, když jsem šel po škole domů, tak jsem ho viděl, jak jde přede mnou. Řekl jsem si, že ho doženu, protože jsem nechtěl jít sám. No tak jsem ho dohnal a začali jsme si povídat. Pak jsme se zastavili u Felixova domu. On bydlí v domě, který je nedaleko našeho domu. Tak jsme se domluvili a odpoledne se sešli a dneska ráno jsme šli spolu do školy." vyprávěl Jeongin Hyunjinovi naše setkání. Hyunjin ho zaujatě poslouchal.

,,Aha. Tak to jsi ty, kdo srazil včera Felixe na chodbě." uvědomil si Hyunjin.

,,Dobře jste se tam rozplácli." dodal Hyunjin a začal se smát.

,,Ježiši. Ty jsi nás viděl? Doufám, že jsi to viděl jenom ty." začal se smát Jeongin. To už jsem nezvládl a musel jsem se začít smát taky. Netuším jak dlouho jsme se tam smáli, ale už mě z toho bolelo břicho.

,,Felixi, co jsi to provedl s naší ledovou královnou, že se směje?" ozval se vedle Jisung.

,,Nic." odpověděl jsem a snažil jsem se už nesmát, protože mě už opravdu bolelo břicho.

,,Tak jo kluci už klid." řekl Jeongin.

,,Jste v pořádku?" zeptal se nás Jisung, který nás teď chvilku sledoval.

,,Jo." odpověděl Hyunjin už bez smíchu.

,,Tebe neznám. Ty tu jsi nový?" zeptal se Jisung Jeongina.

,,Jo. Jsem v prvním ročníku. Yang Jeongin."odpověděl a představil se.

,,Han Jisung. Ne, ale vážně. Co jste to s ním udělali? Předtím se skoro vůbec neusmíval ani nesmál. A teď se tu tlemí na celou třídu." zeptal se Jisung a sedl si na svou lavici.

,,On se nám škodolibě směje. Neřeš čemu." řekl jsem a viděl jsem, jak se chce Hyunjin zase rozesmát. Ale udržel smích v sobě. Má štěstí.

,,Já už budu muset jít do třídy. Zvoní." oznámil nám Jeongin a začal se zvedat z naší lavice, na které celou dobu seděl.

,,A nechtěli byste se dneska domluvit? Všichni tři. Ke mně domů." zeptal jsem se.

,,Tak jo." řekl nadšeně Jeongin.

,,Já nevím." řekl Hyunjin a vypadalo to, že nad něčím přemýšlí.

,,Notaaaaak. Hyunjine. Pojď s náma. Bude sranda. My dva se ještě moc neznáme, tak aby jsme se poznali. Prosíííííííím." začal prosit Jeongin a dělat na Hyunjina psí očka. Hyunjin ho chvilku sledoval a pak řekl:

,,Tak dobře."

,,Super! Počkáte na mě před školou?" zeptal se Jeongin. Oba jsme souhlasně přikývli.

,,Tak jo. Zatím." řekl Jeongin a odešel z naší třídy.

,,Zatím." slyšel jsem vedle sebe Hyunjina zašeptat. Otočil jsem se na něj a viděl, jak má položenou hlavu na lavici a usmívá se.

,,Co to s tebou dneska je? Jsi úplně mimo." zeptal jsem se, ale odpovědi jsem se nedočkal, protože začalo zvonit a do třídy přišel učitel.