Náhoda

24. kapitola

Ani jsme se nenadáli a už si nás vyzvedávali Changbinovi rodiče. Ten víkend utekl jako voda. Před jeho rodiči jsem se snažili, aby na nás nic nepoznali. No nenápadný jsme teda moc nebyli. Changbin se na mě celou dobu koukal a já jsem kvůli tomu měl úplně červený tváře. A moc tomu nepomohlo, když mi začal posílat zprávy, jak jsem strašně roztomilej, když se stydím.

Zastavili jsme před mým domem. Poděkoval jsem, rozloučil se, vzal si tašku a šel domů. Ještě jsem jim zamával, než odjeli. Otevřel jsem dveře, zul se a s úsměvem jsem šel za našima do obýváku.

,,Ahoj." řekl jsem a posadil se na gauč.

,,Ahoj. Tak jak jste si to užili?" zeptala se mě mamka, když zrovna něco vařila.

,,Bylo to super." odpověděl jsem jednoduše. Musel jsem se celou dobu usmívat, jinak to prostě nešlo. Zrovna jsem chtěl jít k sobě do pokoje, abych si vybalil věci, ale zastavila mě mamka.

,,Nedošel by jsi prosím do obchodu pro pár věcí? Myslela jsem, že je máme doma, ale nemáme."

,,Jo tak jo." odpověděl jsem. Normálně bych protočil oči, ale nic mi dneska nedokáže zkazit náladu. Mamka mi napsala na papírek, co mám koupit a dala mi na to peníze. Vzal jsem si boty, peněženku, klíče a mobil a šel. Cestou jsem přemýšlel, co asi teďkon dělá Changbin. Nad myšlenkou, že by na mě mohl myslet, jsem si skousl ret.

Když jsem šel přes park, tak jsem uviděl na lavičce kluka, který brečel a snažil se nejspíš někomu dovolat. Nijak bych to neřešil, kdybych toho kluka nepoznal. Byl to Minho. Celý se třásl zimou. Došel jsem k němu.

,,Minho. Co se děje? Jsi v pořádku?" Gratuluju Felixi, líp ses zeptat nemohl. Jasně, že není v pořádku, když tu brečí. Minho se mi vrhl kolem krku. Objetí jsem mu opětoval, kvůli psychické podpoře a taky kvůli tomu, jak se třásl zimou. Zabořil si hlavu do ohbí mého krku. Začal jsem ho hladit po zádech, aby se trošku uklidnil.

,,Ji-Jisung se se mnou rozešel." řekl a rozbrečel se ještě víc. Proč by to Jisung dělal? Vždyť jsem je viděl. Byl do něj zamilovanej až po uši.

,,A nevíš, proč to udělal?" zeptal jsem se ho. Na to mi jen zakroutil hlavou, že ne. Nechtěl jsem s ním řešit takovýhle věci venku, tak jsem vytáhl mobil a napsal mamce, že se mnou přijde kámoš a že u nás i přespí. Nemohl jsem ho nechat samotného.

,,Dobře. Tak půjdeš se mnou domů a budeš tam i spát, ale nejdřív musíme dojít pro pár věcí do krámu a koupím ti tam i kapesníky. Jo?" Na to mi opět jen pokýval hlavou. Pomalu jsme se zvedli a došli spolu do krámu, kde jsem koupil všechno, co mamka potřebovala a taky kapesníky pro Minha.

Spolu jsme došli domů. Když jsme si v chodbě zouvali boty, tak k nám přišla mamka. Hned, jak si všimla Minha, jak se klepe zimou, tak mu šla udělat čaj. Dovedl jsem ho k sobě do pokoje.

,,Tak chovej se jako doma. Půjčím ti mikinu a tepláky. Snad ti to bude. Dojdu ti pro ten čaj." řekl jsem a vytáhl mu oblečení, které by mu mohlo být. Došel jsem do kuchyně.

,,Co se mu stalo?" zeptala se mě mamka. Mám to říct nebo ne? Vzhledem k tomu, že u mě to mamce nevadí, tak to nebude vadit ani u Minha.

,,Rozešel se s ním jeho přítel. Vůbec neví proč. Víc zatím taky nevím." odpověděl jsem a vzal hrnek s čajem. Mamka se na mě chápavě podívala a nechala mě jít. Taťka k tomu nic neříkal. On skoro nikdy nic neříká. Došel jsem nahoru a chtěl otevřít dveře, ale zastavil jsem se v pohybu, když jsem uslyšel Minhův hlas.

,,Ahoj Jisungie. Prosím zavolej mi. Nevím, co se stalo nebo co jsem udělal špatně, ale promluvíme si o tom a vyřešíme to. Zavolej mi. Moc tě miluju." Vešel jsem do pokoje a viděl už převlečeného Minha s očima plnýma slz a bolesti. Podal jsem mu čaj a zabalil ho do deky, kterou jsem měl ve skříni.

,,Co se stalo?" zeptal jsem se. Minho odložil čaj, nadechl se a začal vyprávět.