Náhoda

5. kapitola

Odpoledne strávené s Jeonginem bylo super. Tolik usměvavého člověka jsem snad nikdy neviděl. Usmíval se celou dobu, co u nás byl. Koukali jsme na filmy, ale moc jsme z nich neměli, protože jsme rozebírali první dojmy na nové škole. Na Jeongina se prej hned o přestávce vrhly holky a začaly se ho vyptávat na všechno možný. Od toho, odkud přišel až po to, jestli má holku. Chudák. Vždyť on ještě vypadá jako dítě.

Když přišli rodiče domů, tak tu Jeongin ještě byl. Mamka se ho začala taky ptát na všechno možný a Jeongin jí s úsměvem odpovídal. Mamka byla nadšená, že jsem si našel kamaráda. Myslím, že si Jeongina dokonce oblíbila. A taťka, ten byl taky rád.

Jeongin musel v osm domů, tak jsem ho doprovodil ke dveřím, rozloučili jsme se a domluvili se, že si mě Jeongin ráno vyzvedne.

Šel jsem se vysprchovat a pak spát. Večeři jsme měli s Jeonginem.

Hyunjinův pohled:

Ráno ve škole jsem přemýšlel, co se včera stalo.

minulý den

S partou jsme se šli najíst a pak k Chanovi domů. Už měl svůj vlastní byt, takže nebyla šance, že by tam přišli jeho rodiče. Měli jsme tam klid.

Všichni jsme si u něj sedli na sedačku a čekali na něj, protože šel pro nějaký pití. Vládlo mezi námi takové nepříjemné ticho. Chan konečně přišel s pitím, sedl si a začal mluvit:

,,Doufám, že se to už nebude opakovat, Hyunjine."

,,Já jsem myslel, že bych vás jen seznámil." řekl jsem a doufal jsem, že se Chan uklidní.

,,To si myslíš, že když přijde na školu někdo nový a začne si s tebou povídat, že může jít k nám do party?! Jak tě taková hovadina mohla napadnout?! Máš ty vůbec mozek?! My tu nejsme, aby jsme se starali o nějakýho kluka, kterej je novej a nemá kamarády! Ty se s ním bav, to mi je úplně u prdele! Klidně s ním i chrápej, ale netahej ho k nám! Jasný?!" řval na mě Chan. Nic jsem neodpověděl. Nemohl jsem uvěřit tomu, jakej najednou byl.

,,Jasný?!" zařval snad ještě víc naštvaně než předtím.

,,Jo." řekl jsem potichu a doufal, že to už nechá být.

,,To jsem rád." Pak mi už nevěnoval ani jeden pohled. Po půl hodině tichého sedění jsem se rozhodl jít domů. Nevěděl jsem, co bych tam dělal, když si se mnou ani nikdo nechtěl povídat.

,,Já už půjdu. Musím si něco dodělat do školy." řekl jsem a šel do předsíně. Rychle jsem si obul boty a vypadnul z toho bytu. Od Chana jsem nebydlel daleko, takže jsem byl za chvíli doma. Mamka měla naštěstí noční, takže mě nemohla slyšet, jak jsem vyběhl schody do svého pokoje a začal brečet.

Nechápal jsem, co jsem udělal špatně. Vždyť mě Changbin taky takhle představil.

Nevím, co mě na tom mrzelo víc. Jestli to, jak mě Chan seřval jak malýho haranta nebo že se mě nezastal nikdo z kluků. Minho, Seungmin ani Changbin se mě nezastali. Moji jediní kámoši. Cejtil jsem se jako kdyby mi vrazili kudlu do zad.

Ležel jsem na posteli schovaný pod peřinou. Už jsem pomalu přestával brečet, když se ozval zvonek. Utřel jsem si tváře a šel otevřít. Stál tam Changbin.

,,Ahoj. Můžu na chvilku?" zeptal se. Jen jsem pokýval hlavou a pustil ho dovnitř. Zul si boty a šel si sednout na gauč. Počkal až se posadím taky a začal mluvit:

,,Moc se omlouvám za Chana. On je takový vždycky, když se někdo snaží někoho k nám přivést. Na mě taky řval, když jsem tě k nám přivedl. Ale pak tě vzal a začali jste se spolu bavit. I s ostatníma. Trochu jsem mu to i vyčetl, že na tebe řval a ostatní se potom taky přidali. Myslím, že ho teď hryže svědomí. Jak ho znám, tak ti napíše nebo se zítra omluví."

,,Ale takhle na mě řvát nemusel. Já jsem vás chtěl s Felixem jenom představit. Ne ho vzít k nám do party." řekl jsem a cítil jsem, jak mi slzy zase tečou po tvářích. Changbin si mě stáhl do objetí a hladil mě po zádech.

,,Už to neřeš, jo? Bude to v pohodě, jak jsem řekl, Chan se ti zítra omluví. Jeho to určitě mrzí, jak na tebe řval." Odtáhl jsem se od něj a pousmál se.

,,No vidíš. To je lepší. Přestaň brečet a mohl bys mi povídat o tom Felixovi. Jestli teda chceš. Vypadal v pohodě." navrhl Changbin a já jen přikývl. Utřel jsem si slzy a začal jsem vyprávět o Felixovi. Changbin mě celou dobu poslouchal a pousmíval se. Samozřejmě jsem nezapomněl zmínit, jak jsem vytřel s učitelkou.

Přesně tohle mě naučil Changbin. Naučit se a pak provokovat učitele. Abych řekl pravdu, nejlepší vztah mám s Changbinem. S ostatníma si taky rozumím, ale Changbina znám nejdýl a to on mě přivedl ke klukům.

Spolu jsme si povídali ještě asi hodinu, ale pak už musel jít. O hodně mi zlepšil náladu, ale pořád jsem nad tím musel přemýšlet.

zpátky do reality

,,Hyunjine? Vnímáš ty vůbec?" To mě probralo z mého přemýšlení a podíval jsem se na příchozího.

,,Ahoj Felixi. Promiň. Přemýšlel jsem." řekl jsem na svou obranu.

,,Jak dlouho už jsi tady?" zeptal jsem se.

,,Teď jsem přišel." řekl Felix, připravil si věci a sedl si vedle mě. Vypadal jako by chtěl něco říct. Vždycky se nadechl, ale pak si to nejspíš rozmyslel a nic neřekl.

,,Děje se něco?" zeptal jsem se, když se nadechoval asi po páté.

,,Ne nic. Já jen jestli by nevadilo, kdyby za námi o velké přestávce přišel jeden můj kámoš." řekl a podrbal se na zátylku.

,,Proč by mi to mělo vadit?" Nechápal jsem, jak ho něco takového mohlo napadnout.

,,Nevím. Radši se ptám."

,,Ne nevadí mi to."