Everything is possible.

20

Prosím o zpětnou vazbu♥

S úsměvem zaklepu na dveře a počkám na vyzvání. Okamžitě se rozezní hlas Rossei, která je evidentně šťastná. Sedí na posteli, v klíně má položené cukroví a úsměv se jí po tváři táhne od ucha k uchu. Mírně se zaseknu, když spatřím Dylana, sedícího v křesle. Ani nevím proč, vždyť je to jeho babička, navíc jsou Vánoce a byli jsme domluvení, že se tady sejdeme. Pak tedy nechápu mé vykolejení.

,,Winnie? Co ty tady? Myslel jsem, že máme sraz až za deset minut?" začne konverzaci Dylan, přičemž letmo koukne na hodiny. Asi jsem ho taky trochu překvapila.

,,Já vím, jenom jsem chtěla předat dárek." pousměji se a zvednu do vzduchu menší krabici. Není to nic extra, věci každodenní potřeby. A samozřejmě extra dávka křížovek. Položím to na noční stolek vedle postele a kouknu na Rossie, které se v očích třpytí slzy.

,,Ani nevíš jak jsem šťastná Winnie. Už léta mi dárky nosí jenom Dylánek, vůbec jsem to nečekala, udělala jsi mi radost." dostane ze sebe. Dylan se nad zdrobnělinou jeho jména ušklíbne, avšak nic neříká.

,,Já jsem ráda, že jste šťastná." věnuji ji upřímný pohled.

,,Jsi úžasný člověk, kdykoliv budeš něco potřebovat, stav se. Ráda ti pomůžu." odvětila mi.

,,To víte, že se stavím. Mějte se." rozloučím se s ní. Možná jsem se tam mohla zdržet déle, ale nechtěla jsem je rušit.

,,Počkám venku." houknu ještě na Dylana mezi dveřmi. Posadila jsem se na lavičku před domovem a už jenom vyčkávala, až se objeví. V rukách jsem žmoulala zabalenou knížku, neměla jsem nejmenší tušení, jestli se mu tenhle dárek zalíbí nebo ne. Vím jen, že o ní kdysi mluvil.

,,Září jako sluníčko. Díky." ozvalo se za mnou. Vyskočila jsem na nohy, celkem jsem se lekla.

,,Udělala jsem to ráda." špitla jsem.

,,Jo, ale nemusela si to dělat." oponuje.

,,To je jedno. Už to neřeš." zakroutila jsem hlavou.

,,Fajn, taky pro tebe něco mám." zapátral v kapse a podal mi malou krabičku, zabalenou v tuně lepící pásky.

,,Vidím, že ani za těch pár týdnů si se nezlepšil." rýpla jsem si.

,,Nekecej a rozbaluj." protočil oči, ale stejně jsem viděla, že se usmál. S napětím jsem to celé rozmotala a když jsem se dostala k samotnému jádru věci, sotva jsem popadala dech.

,,To nemůžu." kroutila jsem hlavou. Stále jsem však byla unešená. Stříbrný náramek, který zdobil nápis The future is on us. Ani jsem neváhala nad tím, že by to nebylo pravé stříbro, věděla jsem, jak na tom je Dylan s penězi...

,,Ale můžeš. Chci ti to dát. Jestli zase hledíš na tu tvoji teorii s penězi, tak to je mi úplně jedno. Prostě si to nech. Líbí se ti?" ujišťoval se.

,,Je nádherný, ale-"

,,Žádné ale. Je to dárek a ten se nevrací." skočil mi do řeči.

,,Fajn, tak teď se ten můj dárek může jít zahrabat." uchechtla jsem se.

,,Ty pro mě máš dárek?" zajiskřilo se mu v očích-

,,Jo." předala jsem mu ho, ač nerada. Sklopila jsem hlavu, moc dobře jsem věděla, že se to nedá srovnávat.

,,Nevěřím, že si pamatuješ, že jsem o ní mluvil." zašeptá nevěřícně.

,,Já... Vím, že to není nic-"