Everything is possible.

11

PROSÍM O HVĚZDIČKY(HLASY, VOTES) ČI KOMENTÁŘE. DĚKUJI♥ Stále platí, že na všechny otázky(na postavy, příběh, i na mě) odpovídám! Pište do komentářů. Přeji hezký večer.♥

S úlevou vydechnu, když položím plech s čokoládovou buchtou na stůl. Lucas dneska ve škole říkal, že by se všichni měli vrátit až navečer, tudíž jsem zde sama. Docela jsem se nudila a taky jsem se cítila divně, když jsem zde, Harry s Louisem za mne všechno platí a já v podstatě nic nedělám. Vím, že to jedna buchta nijak nenahradí, ale je to aspoň něco. Nevěřím, že už to bude čtrnáct dní. Čtrnáct dní, co mi nikdo neřekl žádnou nadávku, nikdo neměl připomínky k mé osobě a hlavně na mě nikdo nesáhl. Je to úžasný pocit, ale sama moc dobře vím, že je to se mnou na dlouhou cestu. Jsem psychicky úplně v háji a nejspíš ještě nějakou dobu budu.

Buchtu jsem nechala buchtou, stejně ještě bude muset vychladnout. Vydala jsem se zpátky ke schodišti, jenže moje zvědavost mě přemohla. Možná to ze začátku tak nevypadalo, ale touha poznat všechny místnosti tohoto domu byla obrovská.

Nevydržela jsem. Přešla jsem do obrovského obýváku, s obrovským gaučem a neuvěřitelně velkou televizí. Tady by se jely filmové maratony. Musela jsem se pousmát, filmové večery jsme s mamkou milovaly. Pamatuji si, že jsme si pouštěly mé nejoblíbenější pohádky stále dokola, zpívaly písničky z úvodních znělek nebo klidně i z reklam. Pak se ale všechno obrátilo vzhůru nohama a já svůj život nepoznávám...

Slzy jsem už neudržela. Napomohlo tomu tedy hlavně piáno schované v rožku místnosti. Jak je to dlouho, co jsem na něj nehrála? Čtyři roky? Myslím, že moje poslední písnička na něj byla zahrána ve třinácti, pak mi ho otec rozkřápal. S rozklepanými prsty jsem přejela po jednotlivých klávesách a nakonec se neudržela.

Nemohla jsem i pomoct, sedla jsem na menší židli u něj a zhluboka se nadechla. Rozpuštěné vlasy jsem si stáhla do neuspořádaného drdolu a snažila se rozpomenout, jakže to vlastně bylo. Věřte nebo ne, na svou oblíbenou písničku jsem si vzpomněla, hrála jsem tak, jako bych nikdy nezapomněla. Neměla jsem odvahu zpívat, ono by to asi ani nešlo. Na rtech mi sice pohrával miniaturní úsměv, avšak z očí se mi drala jedna slza za druhou. Hrdlo jsem měla stažené, plně jsem se soustředila.

Dohrála jsem poslední tón a za mnou se ozval jemný potlesk. Vylekaně jsem se okamžitě otočila a spatřila Justina, který měl pusu plnou buchty a v ruce držel druhý, nedojedený kousek. Setřela jsem si slzy, stejně jsem ale věděla, že rozmazané řasenky se nejspíš jen tak nezbavím.

„Nemám slov, Winnie." usmál se.

„Eh, já... myslela jsem si, že tady nikdo není." nervózně jsem se kousla do spodního rtu a rychle si stoupla.

„Ve škole mi nebylo dobře, tak jsem šel domů dřív. Spal jsem a pak mě probudil klavír." vysvětli v naprostém klidu.

„Já se strašně omlouvám, nechtěla jsem tě vzbudit." lehce jsem se zakoktala.

„Je to v pohodě Winnie, tohle za to stálo." pozvedl s úšklebkem ruku, kterou držel onu buchtu.

„Jo.. Eh, jestli to není dobré nebo se to nedá jíst, tak-"

„Je to skvělý. Věř si trochu, tady se nemusíš za všechno omlouvat. Spíš by mě zajímalo, kde jsi se naučila hrát na klavír." skočil mi do řeči.

„Už ani nevím, asi sama." vyhrkla jsem až příliš rychle. Jasně že to byla lež, naučila mě to mamka. Vlastně ani nevím proč jsem mu to neřekla. Asi proto, že u otce jsem byla zvyklá o mámě nemluvit. Když jsem se o ní zmínila, vždycky byl úplně nepříčetný. Chtěl, abych na ni zapomněla...

„Budu dělat že ti věřím." uchechtl se.

„Ne, teď ale vážně. Kde?"zase zvážněl.

„Jak říkám, nevím. A už budu muset jít do domova, jestli teda můžu?" snažila jsem se vykroutit.

„Jasně že můžeš." svěsil ramena. Viděla jsem na něm, že ho mrzí, že jsem neřekla pravdu, ale já prostě nemohla. Opatrně jsem se kolem něj protáhla, v chodbě popadla nějaké svoje věci a odešla. Byla jsem domluvená, že dneska přijdu, je tam nějaká akce a hodil by se jim dobrovolník...

****

„Ale nazdárek." ozval se jemně chraplavý hlas, který jsem už znova dneska slyšet nechtěla, zrovna když jsem do dotyčné osoby narazila.

„Promiň." špitla jsem, odstoupila od něj a sklopila zrak. Dylan. Tvor, kterému jsem absolutně nerozuměla a vlastně ani nechtěla. Chtěla jsem se od něj držet dál.

„Babička se po tobě ptala." prolomil tíživé ticho.

„Zastavím se za ní. Jestli ti to teda nevadí." odvětila jsem sotva slyšitelně. Sotva jsem se mu podívala do očí.

„Jasně že můžeš. Winnie, už jsem se ti omluvil. Co mám ještě dělat, abys mě přestala nesnášet a začali jsme spolu nějak vycházet? Nechtěl jsem po tobě minule tak vyjet. Prostě nevím co ti je, vůbec ti nerozumím, což je divné, protože já rozumím každé holce, ale mě deptá, jak vidím, že proti mně něco máš." uchechtl se.

„Nic proti tobě nemám a nenesnáším tě." snažila jsem se svůj hlas udržet pevný, tak, aby nebyla poznat ta pochybnost z mé strany.

„Co je proboha za slovo nenesnášet? Právě mi asi tři minuty trvalo, než jsem to rozmotal a pochopil to." zářivě se usmál, čímž odhalil řadu bílých zoubků. I já jsem se musela pousmát, avšak jsem se to snažila krýt sklopenou hlavou k podlaze.

„Ne, teď ale vážně. Máš chvilku? Že bychom probrali ten projekt?" optal se. Jemně jsem pokývala hlavou a rozešla se za ním k jednomu z volných stolů ve společenské místnosti.

Já mám ruce složené v klíně, ostatně jako vždy. Cítím na sobě jeho pohled, nezmůžu se však na jediný pohyb.

,,Winnie? Šla bys se mnou ven? Myslí jako kamarádka. Nevím co si o mně myslíš, ale jsem si jistý, že to není nic dobrého. Chci ti ukázat, že takový nejsem. Přesvědčím tě o opaku, slibuji." prohrábl si vlasy. Neodpovídala jsem, což ho nejspíš asi hodně rozhodilo. Jeho ruka směřovala čím dál blíž k mému koleno. Nohy jsem automaticky a co nejrychleji stočila na stranu. Povzdechl si.

„Winnie? Prosím, aspoň se mnou mluv." žadonil.

„Promiň, ale ne." můj dech se zadrhával. Bála jsem se jeho reakce na mou odpověď. V posledních několika letech jsem byla zvyklá na vše poslušně přikyvovat, jinak to ani nešlo. Nechtěla jsem si domýšlet, co by teď Dylan mohl udělat. Uklidňovalo mě snad jen to, že jsem v místnosti plné lidí. Bezpochyby na mě šla vycítit nervozita a strach. Bezpochyby to vycítil i on.

„Nechci na tebe tlačit, ale zkus si to rozmyslet. Nemám tušení čeho se bojíš, klidně si vyber místo, datum, čas, cokoliv, ale prosím, dej mi šanci." zapřel si ruce o kolena snažil se spojit náš oční kontakt. Proč mám sakra teď potřebu nad tím přemýšlet? Proč mu přece jen chci říct, že bych ráda šla? Mám ale zase tolik důvodů, proč to odříct. Přeci jen, jsem prakticky bez peněz a na sto procent vím, že on a jeho rodina jsou na tom hodně dobře. Nesahám mu ani po kotníky. Navíc, co Harry a Louis? Pustí mě? A hlavně? Nezačínal přesně takhle můj příběh, který mi tak moc změnil život?

„Zítra ve dvě u parku." šeptla jsem a rychle se od stolu zvedla. Jsi vážně blbá Winnie, odpovím ti. Ano. Přesně takhle to začínalo minule. A víš jak to skončilo? Téměř katastrofou.

PROSÍM O HVĚZDIČKY(HLASY, VOTES) ČI KOMENTÁŘE. DĚKUJI♥ Ahojda, tak dneska pro vás mám další část. Stále platí, že na všechny otázky(na postavy, příběh, i na mě) odpovídám! Stačí napsat do komentáře. Co říkáte na prodloužené prázdniny? Já se osobně nemůžu svátků dočkat. Potřebuji si trošku oddechnout. S dalším dílem se budu hlásit zase zítra, těšte se.