Everything is possible.

23

Připomínám, že díl opět navazuje.♥

POHLED WINNIE:

Tak tak doskáču z auta do obýváku. Podle Harryho a Louise si musíme promluvit. Upřímně? Klepu se jako osika. Strachem. Ještě mě nepřišel ten šok s Dylanem a teď tady mám čelit tomuhle. Tušila jsem, že když zmizím na celý den, bude to mít následky. A ty jsou teď tady.

,,Nechci aby sis myslela, že jsme na tebe nějak naštvaní, ale vysvětlení by se hodilo Winnie." začal Harry. Seděla jsem na kraji gauči, v dostatečné vzdálenosti od všech a ruce se mi nepříjemně potili v klíně. Krom toho, bolest nohy mi taky nijak nepřidávala.

,,Já.. Omlouvám se, nechtěla jsem vám pokazit svátky, ale..." odmlčela jsem se. Musela jsem najít správná slova a především jsem si musela v hlavě uspořádat, co jim všechno řeknu. Bylo mi jasné, že pravda jednou vyjde na povrch a ten čas právě nastal. Zhluboka jsem se nadechla.

,,Když jsem byla malá, tak... Moc si toho nepamatuji, mám jenom nějaké střípky. Ale vím, že mamka se často hádala s otcem. Čím jsem byla starší mi docházelo, že to není jenom o slovech. Mlátil ji. Vždycky se mě snažila chránit, dávala mi první poslední. Dělala věci tak, abych si žila co nejlépe a měla všechno, co ostatní. Slavila se mnou všechny svátky, občas jsme odjeli i na nějaký menší výlet. Dělala to pro mě, i když věděla, že jí to otec stejně vyčte. Bylo mi jedenáct, byly Vánoce, večeřeli jsme u mě v pokoji, tak jak jsme byly zvyklé. Normálně mě uložila ke spánku a slíbila, že ráno zase přijde a dáme si dárky. Byla to tradice. Čekala jsem na ni celý den, dlouho mi trvalo, než mi došlo, že zmizela. Že je pryč. A já se s tím nemůžu ani po šesti letech sakra smířit." utírala jsem si oči. Neřekla jsem jim zdaleka celou pravdu, ale ten začátek měli. Co bylo dál, jsem už ven pustit nehodlala. To pro mě bylo až moc soukromé, trapné a ponižující.

,,Nechala tě tam?" udiveně zalapal po dechu Justin. Všichni mlčeli, neměli co říct a slova lítosti jsem slyšet nepotřebovala.

,,Já.. Chápu ji, bylo toho na ni prostě moc. Asi chtěla začít od začátku." pokrčila jsem rameny.

,,Co- Co když jí něco udělal?" zajímal se Lucas. Věděla jsem, že myslí otce.

,,To je nesmysl, sám byl dost překvapený, že je pryč." vysvětlila jsem.

,,Proč tě nevzala s sebou?" kroutil hlavou pro změnu Tyler. Harry s Louisem mlčeli. Myslím, že jim to jako vysvětlení stačilo, měli pochopení.

,,Nevím. Já.. Opravdu se omlouvám, mohla bych odejít?" šeptla jsem prosebně.

,,Počkej." zastavil mě Louis.

,,Děkujeme za dárky. Udělalo nám to radost. Taky pro tebe něco máme." zazubil se. Šokovaně jsem vydechla. Mají pro mě dárek? Harry mi podal tři zabalené krabičky. I přes slzy se mi na tváři rozlil mírný úsměv a několikrát jsem jim poděkovala.

,,Tak už to rozbal." povzbuzoval mě Nathan, který byl zjevně více nedočkavý, než já. Nádech, výdech. Otevřela jsem první krabičku a hned se mi ten dech zase zastavil.

,,To.. To nemůžu. To nejde." kroutila jsem hlavou nad úplně novým mobilním telefonem.

,,Kdyby to nešlo, tak ti to nedáváme." oponoval Louis.

,,Ne.. Je to od vás hezké, ale je to moc. Opravdu." trvala jsem si na svém. Nový mobil by se mi hodil, to ano, ale rozhodně jsem ho nemohla přijmout od nich. Vždyť toho pro mě udělali už tak strašně moc a ještě do mě cpou další peníze.

,,Winnie nediskutuj s námi pořád. Je to dárek, prostě si ho vezmi a tečka." drkl do mě Harry.

,,Nevím, jak vám to mám oplatit." povzdechla jsem si a protřela si oči.

,,Nemusíš nám nic oplácet, stačí když vidíme, že jsi šťastná." ujišťovali mě.

,,Děkuju." naposled jsem se na ně usmála a řekla jim, že jsem unavená a půjdu si lehnout. Já bych i šla, ale i ty schody pro můj kotník představovali hotové peklo.

,,Nechceš pomoct?" sledoval mě s úšklebkem Justin.

,,Ne." odvětila jsem a poskočila na další schod.

,,Seš neskutečně tvrdohlavá." kroutil nade mnou hlavou.

****

POHLED DYLANA:

Neskutečně dlouho jsem se odhodlával a asi po deseti minutách konečně stiskl tlačítko domovního zvonku. Od včerejška mám divný pocit. Potřeboval jsem ji vidět, ujistit se, že je v pořádku. Musel jsem jet za Winnie. Po tom, co včera odešla z té nemocnice, nevypadala nějak nadšeně. Vůbec jsem netušil, kde bydlí, takže mě to stálo jeden dlouhý rozhovor s otcem, který nakonec zavolal právníkovi a ten to všechno zjistil. Nebylo to jednoduché, nakonec mi v přesvědčování pomohla Ambrely, otcova přítelkyně, což jsem se docela divil.

Po chvíli mi otevřel neznámí kluk a jakmile mě spatřil, vykulil oči.

,,Čau." začal jsem opatrně.

,,Nicholasi kdo to je? Pohni tím zadkem, ať můžeme jít za Winnie." ozvalo se z útrob domu, přičemž se zanedlouho ve dveřích objevila i postava jednoho z těch dvojčat. Trochu mě píchlo u srdce, když jsem uslyšel její jméno, pořád jsem nechápal, co má ze všemi těmi kluky společného.

,,Co tady chceš?" obrátil oči v sloup.

,,Potřebuji mluvit s Winnie." přešlápl jsem z jedné nohy na druhou.

,,Proč?" nepříjemně procedil skrz zuby. Ten druhý, nejspíš Nicholas, jenom mlčky postával na boku.

,,Prostě ji chci vidět. Chci vědět, jestli je v pořádku." povzdechl jsem si.

,,Je v pořádku." vpálil mi hned do obličeje.

,,Ježiši, já nevím co proti mně máš, protože jsem ti nikdy nic neudělal, ale s Winnie se znám a přišel jsem ji navštívit. Myslím, že ona rozhoduje o tom, s kým bude mluvit a s kým ne." rozčílil jsem se. Evidentně to asi ale zabralo. Svěsil ramena. Poraženě ustoupil ode dveří a vedl mě chodbou ke schodům.

,,Winnie? Máš návštěvu." vkročil do jejího pokoje.

,,Návštěvu?" zopakovala udiveně, než jí však ten trouba stačil odpovědět, vlezl jsem za ním. Seděla na posteli a vedle ní postával ten kluk, co ji tenkrát doprovodil před školu. V duchu jsem zaúpěl, štvalo mě, že se kolem ní motá tolik lidí.

,,Ahoj." pozdravil jsem ji lehce nervózně.

,,Tak mi asi půjdeme, ten film přesunem jo?" koukl na ni hnědovlásek, jakoby se ujišťoval, že je v pohodě. Sotva znatelně přikývla a sledovala, jak oba dva mizí ve dveřích.

,,Co tady děláš?" špitla.

,,Chtěl jsem tě vidět." zopakoval jsem dneska snad už po sté.

,,A krom toho, chci nějaké vysvětlení Winnie. Celou dobu co se s tebou bavím jsi tajemná, a potom včerejšku chci pravdu vědět ještě víc." dodal jsem. Díval jsem se jí do očí. Chvíli mlčela, ale pak se nadechla a já s napětím čekal, co z ní vyjde...

Prosím o zpětnou vazbu. Příště zase navážeme. Vím, že dneska to není nic extra, ale padá na mě krize, takže přemýšlím, že si dám zítra od vydávání pauzu. Ještě to nevím jistě, ale kdyby zítra díl nevyšel, nezlobte se na mě, taky si od psaní musím odpočinout, abych načerpala síly a neztratila chuť či motivaci psát. Však vy uvidíte sami, jestli zítra něco vyjde nebo ne. Mějte se hezky.♥