Everything is possible.

25

Díl je dneska venku dřív, je mi jasné, že večer budete mít na práci jiné věci.♥

Den se se dnem sešel, naše vánoční prázdniny se chýlili ke konci a všichni se připravovali na oslavu Nového roku. Harry s Louisem si dávali extra záležet, chystali nespočet všeho možného jídla, od chlebíčků až po mořské plody. Justin jim nadšeně pomáhal, jenže způsobem, že sežral vše, co mu přišlo pod ruku. S ostatními kluky jsem seděla u velkého stolu v jídelně, občas něco pomohla, ale ve většině případů se jen kochala. 

,,Nejdete na žádnou párty?" šeptla jsem směrem k Tylerovi, který seděl vedle mě. 

,,Ne. Proč?" povytáhl jedno obočí. 

,,Já nevím, většina lidí se chodí na Nový rok někam bavit." pokrčila jsem rameny nad svými myšlenkami. 

,,My ne. Nikdy jsme nebyli. Máme jeden druhého a to nám stačí." usmál se. Je to hezké, napadá mě, že oni snad nikdy nepřestanou překvapovat. Domem se rozezněl zvuk zvonku, který většina stejně ignorovala. Jediný Nicholas se odebral otevřít. Mě to celkem nezajímalo, věděla jsem, že to není nikdo pro mě. 

,,Winnie? Je tady Dylan." zvolal Nicholas. Aha, tak je to pro mě. 

,,Dylan?" divil se Harry a dokonce i Louis přestal krájet papriku. Zbledla jsem, nenapadlo mě, že o tom vlastně nic neví. 

,,To je ten kluk z nemocnice. Dlouhý příběh." vysvobodil mě Nathan. 

,,Tak jdeš sem nebo ne? A nebo víš co? Já ho pozvu dál." křičel na mě Nicholas, nejspíše stál stále u dveří. Nestihla jsem zaprotestovat, ve vteřině už byli oba v kuchyni. Vysmátí od ucha k uchu. Dylanovi ten úsměv lehce povadl, když si všiml Harryho a Louise s nožem v ruce. 

,,Dobrý den." polkl. Harry se uchechtl, pokýval mu na pozdrav a dál se věnoval předešlé činnosti. Dylanovi se očividně aspoň trochu ulevilo a stočil pohled ke mně. 

,,Přišel jsem se zeptat, jestli jdeš večer někam ven, nebo tak." mrkl. Mírně jsem zakroutila hlavou v nesouhlas. 

,,Budu tady." plaše jsem se usmála. 

,,Chápu." přikývl. Zdál se smutný, možná zklamaný?

,,Můžeš se k nám přidat jestli chceš. Všichni jsou vítáni a jeden člověk navíc nás už nezabije." navrhl z ničeho nic Louis. Všichni šokovaně zalapali po dechu, nikdo takovou nabídku nečekal. Myslím, že Dylan už vůbec ne. 

,,Nechci překážet." vyhrkl ze sebe. 

,,Nebudeš, kdyby nám to vadilo, nenabízel bych." trval si na svém Louis a Harry přikývl. 

****

Dylan leží rozvalený na mé posteli, zatímco já se na něj pobaveně dívám. Kluci šli zavolat kamarádům, zkrátka jsme si všichni dali menší pauzu, než se zase sejdeme dohromady.

,,Pojď za mnou." poplácá na místo vedle něj. Na suchu polku. Na jednu stranu u něj být chci, ale na tu druhou, která převažuje, se nemůžu zbavit zvláštního pocitu a trochy strachu. Opatrně zakroutím hlavou a raději se posadím na gauč k oknu. 

,,No tak Winnie, neublížím ti." šeptl. Věděla jsem, že to pro něj musí být zničující. Nikdy mi nic neudělal a já si i přes to všechno držela takový odstup. 

,,Já vím, ale..." odmlčela jsem se. 

,,Bojíš se, chápu to. Stejně ale vím, že jednou se takhle budeme probouzet." neodpustil si poznámku. Malinko mě to rozesmálo.