Everything is possible.

4

PROSÍM O HVĚZDIČKY(VOTES, HLASY) ČI KOMENTÁŘE. Je to důležitá zpětná vazba,děkuju.♥

Procházím ulicemi neznámého města, které se nejspíš na hodně dlouhou dobu stane mým domovem. Neznám to tu, ani nevím, jestli někdy budu mít šanci prozkoumat veškeré tajné zákoutí. Když jsem bydlela s otcem, neexistovalo něco jako mé soukromí, můj volný čas, můj vlastní majetek. Nic. Jediné co bylo, tak jsem musela chodit do školy, odpoledne posloužit jako kuchařka, uklízečka a boxovací pytel v jednom, potom se dát dohromady, upravit se podle přestav mého otce a v těch nehorší případech ze sebe udělat hračku pro jeho potěšení a uspokojení. Děvku. Jakmile jsem se dostala do domova, měla jsem naději na lepší zítřky. Stále tu byl strach, bojácnost a všechny další pocity, které ve mě ten odporný člověk dokázal vyvolat, ale taky jsem doufala, že bych se konečně mohla postavit na nohy a plnit si své sny. Všechno se to rozsypalo jako hromádka z popela, když mi oznámili, že mám nový domov. Podle nich to byl domov, pro mne to znamenalo místo, kde se všechno zase vrátí do starých kolejí. Celé noci jsme přemýšlela, kdo by byl tak hloupý a adoptoval si téměř dospělou holku, s nechutnou minulostí, jako mám já. Odpověď mi došla, až v moment, kdy jsem je uviděla... Můj mozek nenapadlo nic jiného, než že mají zajisté stejné záměry jako otec. Navenek vypadají pohodově, mile, ohleduplně, avšak se stále nemůžu zbavit pocitu, že je v tom něco víc. 

Opatrně jsem strčila klíče do zámku. Dostala jsem je ráno od Lucase, když mi řekl, že chtějí jít s kluky odpoledne ven a nikdo nebude doma. Tudíž bych se tam jaksi nedostala. Šok nastal ve chvíli, kdy mi došlo, že dveře vůbec nebyly zamčené. Buď někdo zapomněl zamknout, nebo je někdo doma. Snažila jsem se co nejvíc potichu vejít do chodby, ale přijde mi, že tady mají snad všichni uši úplně všude. Jenom co jsem zavřela, přede mnou se objevil Louis se sklenicí vody v ruce a zářivě se usmíval. 

,,Ahoj Winnie." kývl mi na pozdrav. Popravdě? Harry mi přijde daleko víc sympatičtější. Louis se zdá být lehce odtažitý a budí zde dojem vůdce domácnosti. Pokusila jsem se o mírný úsměv na oplátku a dál se věnovala rozepínání mého už lehce staršího kabátku. Většina mého oblečení už byly starší kousky, ale stále dobře sloužily. Stojím si za názorem, že se vším se dá něco vykouzlit. 

Popadla jsem batoh a chtěla se kolem něj nějak dostat do pokoje. Přála jsem si, aby mne nechal. Na nic se nevyptával. Prostě aby mne nechal odejít. Marně. 

,,Ty Winnie.." nakousl větu a chytl mě za zápěstí. Okamžitě ve mně něco strnulo. Pohlédla jsem mu do očí a snažila se zamaskovat ten strach. Celé mé tělo se rozklepalo a začalo se mi těžce dýchat. Můj zrak se přesouval z jeho ruky do jeho obličeje. Neodvažovala jsem se nic říct. 

,,Promiň já... Nechtěl jsem ti ublížit, neuvědomil jsem si to Winnie." problesklo v něm jakési pochopení a uvědomění. Okamžitě mě pustil, instinktivně jsem odstoupila o krok dozadu. Pohled jsem upírala ke špičkám svých nohou, přála jsem si, propadnout se do země. 

,,Moc mě to mrzí. Chtěl jsem se jenom zeptat jestli bys pro mě nemohla něco udělat, vůbec mi to nedošlo, opravdu se omlouvám." vyšlo z něj. Znovu natáhl ruku mým směrem a já znovu odstoupila stranou. Hlasitě si povzdechl, přičemž zamumlal jakousi nadávku. 

,,Mám něco uklidit nebo připravit nebo-?" vyptávala jsem se stále se sklopeným pohledem. Mohlo mě napadnout, že do nekonečna tady bez práce práce a s nic neděláním žít nebudu. 

,,Spíš jsem se chtěl zeptat, jestli bys mi nepomohl něco připravit pro Harryho. Máme výročí, ale co si budem, on je tady ten zručnější." skočil mi do řeči. 

,,Ale samozřejmě chápu jestli nechceš nebo máš jiné plány. Nemusíš to dělat." dodal. 

,,Já si jenom.. zanesu si věci a převlíknu se.. jestli můžu." koktala jsem. 

,,Jasně. Když budeš chtít budu v kuchyni." snažil se mne uklidnit. Opravdu jsem udělala tak, jak jsem řekla. Ani jsem se neopovažovala odporovat, kdo ví, co by následovalo pak. Sešla jsem za ním, stál opřený o linku a něco ťukal do mobilu. 

,,Myslel jsem, že něco takového by mu mohlo udělat radost." pronesl, jakmile mě zpozoroval. Podstrčil přede mne recept, kde byl napsán postup na nějaké špagety s divným názvem. V podstatě ani nic složitého. 

,,Víš jak na to?" lehce se pousmál. Letmo jsem přikývla a pustila se do příprav. Koukal se mi pod ruce, občas poradil, kde co mám hledat. 

,,Jak je ve škole?" prolomil dlouhé ticho. Vybavili se mi vzpomínky jak na včerejší, tak dnešní den. Učitelé jsou milí, téměř si mne nevšímají, stejně tak spolužáci. Až na toho kluka s vrabčím hnízdem na hlavě. Dnes přišel až v půlce vyučování. Je záhadný, neznám ani jeho jméno. Nikdo ho nevyvolává, na každou přestávku zmizí a zdá se, že nemá příliš mnoho kamarádů. Řekla bych, že se stále ještě nesmířil s faktem o nové spolusedící, tudíž mě. Ignorujeme se navzájem, jen občas pronese rýpavou poznámku. V tu dobu lituji, že jsem si první den nenašla jiné místo, anebo nepřijala nabídku Lucase, sednout si vedle něj.

,,Je tam fajn." šeptla jsem potichu a dál se věnovala přípravě večeře. 

****

POHLED HARRYHO: 

,,Asi nepřijde co?" ptal se Loui a koukal se na prázdné místo, které zde mělo patřit Winnie. Seděla tam vlastně jenom jednou. Dneska si pro mě Louis připravil překvapení. Po dlouhé době uvařil večeři.

,,Řekl bych, že jsme s ní zatím moc nepohnuli." konstatoval Justin. 

,,Není tu tak dlouho, aby šly vidět změny." vložil jsem se do debaty. 

,,Vůbec nám nedůvěřuje, nevím jak s ní začít mluvit, netuším vůbec nic." povzdechl jsem si. 

,,Napadl mě nějaký výlet, třeba o víkendu, ale nevím, jestli bychom to ještě nezhoršili." odvětil mi Loui. 

,,Zkusíme o to popřemýšlet." usmál jsem se na něj. 

,,Kdo to vařil? Je to výborné a bez urážky tati, tvůj výtvor to asi nebude a Harry se vrátil teprve před chvílí." změnil téma hovoru Nicholas. 

,,Hahah, fakt vtipné." probodl ho pohledem Louis a vlepil mu menší pohlavek. Samozřejmě ze srandy. 

,,Ale vážně, taky by mě to zajímalo. Ty vařit totiž neumíš Louisi." přitakal Nicholasovi i Tyler. Musel jsem se uchechtnout. 

,,Dělala to Winnie." oznámil nám. Všichni zmlkli, dívali se na něj. Bylo tady hrobové ticho, dokonce přestali cinkat i příbory. 

,,Winnie?" ujišťoval se Justin.

,,Jo." ¨přikývl Louis. 

,,To je pokrok ne? Vylezla ze svého pokoje." zaradoval se Lucas. 

,,To nevím. Nejspíš to udělala ze strachu." protřel si oči.

,,Ze strachu?" zopakoval jsem udiveně. 

,,Když přišla domů, já už tu byl. Procházela kolem mě, tak jsem ji prostě chytl za zápěstí. Vůbec jsem si to neuvědomil. Ten strach co měla v očích, nejradši bych si nafackoval." složil hlavu do dlaní. Hlasitě jsem si povzdechl, ve znaku podpory jsem ho pohladil po zádech. 

,,Zajdu se za ní podívat." pronesl rozhodně Justin. 

,,Proč zrovna ty?" houkl jsem na něj. 

,,Nevím, cítím, že by mě od sebe nemusela odehnat." pokrčil rameny. Justin je velmi citlivý, má určité nadání. Miluje děti, rád pomáhá ostatním. Možná by s ní fakt mohl pohnout, něco z ní dostat, ujistit jí, že tady je v bezpečí...

PROSÍM O HVĚZDIČKY(VOTES, HLASY) ČI KOMENTÁŘE. Příběh se nám pomalinku začne vyvíjet, teď jsme teprve na začátku. Chtěla bych spíše vědět, jestli vám vadí střídání pohledů nebo to třeba naopak uvítáte? Předem děkuji za odpověď.♥