Everything is possible.

8

PROSÍM O VOTES(HVĚZDIČKY, HLASY) ČI KOMENTÁŘE, DĚKUJI.♥ Opět platí, že na dotazy(k příběhu, na postavy, na mě) odpovídám. Hezký páteční večer a kdo se bude koukat jako já na Harryho Pottera, přeji pěknou podívanou.

Dnes je pátek. A za pátkem následuje víkend. Popravdě, nevím, jestli z toho mám být šťastná nebo ne. Je to první víkend co strávím v tomhle domě. Nepůjdu do školy, takže vlastně budu celé dva dny jen tady. Když jsem teď chodila do školy, na půl dne jsem se zdejchla a nikdo mě pak moc neřešil. Ovšem teď už nervi pracují na plné obrátky, vytváří se ve mě nějaké nejspíš nesmyslné představy co by se zde mohlo odehrát a podobné fantasmagorie.

Scházím schody do kuchyně, všichni jsou v jídelně, jak jinak, a společně poklidně snídají. Já se raději dobrovolně vyhýbám všem částem domu, kde bych někoho mohla potkat. Stejně se mi to nikdy nepodaří. Buď je to nějaká náhoda, nebo jsem sledována na každém kroku.

,,Sakra." zakleju potichu, když mi z ruky vypadne nabíječka, kterou jsem si chtěla schovat do batohu. Zohnu se tedy, abych ji mohla zvednout a když se postavím zase zpátky, leknutím nadskočím. Dvojčata... Jak to tady všichni dělají, že jsou tak nenápadní! A to jsem si myslela, že mám od otce docela vytrénované smysly...

,,Dobré ráno." špitnu a odhrnu si prameny vlasů z obličeje.

,,Dobré ráno." pronesou jednohlasně. Až teď z blízka si můžu všimnout, že Tyler má o něco jinší rysy v obličeji než Justin. Navíc Justin má znamínko pod pravým okem. Když jsem je viděla poprvé, myslela jsem, že jsou do milimetru stejní. Postupně zjišťuji, že si stačí pouze všímat detailů.

,,Jdeš do kuchyně? Myslím, že táta s Louisem pro tebe mají nějaké překvapení." zaculí se Justin.

,,Překvapení?" vyhrknu zaskočeně, při čemž nejspíš i vykulím oči.

,,Proč mi přijde, že si vždycky představíš nějaký dvojsmysl?" ušklíbne se Tyler. Zaseknu se a Justin Tylera spraží pronikavým pohledem. Tomu nejspíš dojde co řekl, srovná si okolnosti a omluvně se mi zahledí do očí.

,,Tak pojďme." roztrhne tuhle situaci Justin. Váhavým krokem se vydám za nimi, stále přemítám, co po mně sakra chtějí. Slovo překvapení v mém životě nikdy neznamenalo nic dobrého...

,,Ahoj Winnie. Už jdu, jenom si zajdu pro batoh." zamává na mě od stolu Lucas. Jelikož chodíme do stejné třídy, máme stejné rozvrhy, tak od té doby co jsem tady, chodíme spolu.

,,No tak ještě seď." pokyne mu rukou Harry.

,,Jo, chceme vám něco říct. S Harrym jsme přemýšleli a chtěli bychom si udělat takový menší výlet do Los Angeles. Není to tak daleko a přece je tam toho více než tady. Tak můžeme Winnie ukázat centro, nějaké památky, zajít si na jídlo a v neděli můžeme zajet do toho muzea, co nově otevřeli." vloží se do toho Louis. Nejde si nevšimnout pohledů, které občas věnuje Harrymu. Je krásné vidět, že jsou nejspíš i po tolika letech stále zamilovaní jako puberťáci.

,,Výlet?" nevěřícně zopakuji a trochu se zakoktám.

,,Winnie, samozřejmě chápeme, pokud nechceš. Byl to jen návrh, nebudeme tě do ničeho nutit." smutně se pousměje Harry. Když jsem byla malá, s mámou jsme na výlety jezdili docela často. Ona bývala nešťastná, ale přesto dělala vše pro to, abych já měla to nejlepší dětství. Pak se všechno přetočilo a já se celých šest let nepodívala za hranice rodného města. Možná bych těmhle klukům mohla dát šanci. Jasně, bude to chtít čas, abych si k nim vytvořila určitou důvěru, ale přece nevypadají, že by mi chtěli nějak ublížit. Chybíš mi mami, ale vím, že bys chtěla, abych byla šťastná. A to stejné chci i já pro tebe. Sice nevím, co s tebou je, ale každým dnem si přeji, abychom se znovu shledali...

,,Pojedu ráda." pokusila jsem se mírně pousmát. Jiskřičky v jejich očích se nedali přehlédnout, asi měl Justin pravdu. Třeba mi chtějí opravdu jen pomoct a já je místo toho od sebe jenom odháním. To ale nemění nic na to, že z nich už nemám strach a respekt. A krom toho všeho, až teď mi došlo, že já na ten výlet nemám žádné peníze. Poslední zásoby jsem dala za toho kluka a podělaný hotel. Všechny mé našetřené peníze jsem investovala do kluka, o kterém ani nevím, jak se jmenuje.

****

Ze školy domů se opět ploužím pomalým krokem. I šnek by mě předběhl. Lucas má prý ještě trénink, takže jdu sama. Ne že mi to vadilo, potřebuji si pročistit hlavu aniž bych měla pocit, že mám někoho v patách.

,,Hej." uslyším za sebou zvučný hlas. Neotáčím se, na mě to určitě není, vždyť kdo by na mě taky volal. Když se však osoba ozve podruhé, mírně zaváhám. Stále ale pokračuji v cestě.

,,No tak, stůj." na mém rameni se objeví něčí ruka. Hlasitě vykřiknu a okamžitě se trhnutím otočím. Okamžitě ustoupím dva kroky dozadu. Můj spolusedící do školy nepřišel. Vlastně ani nevím, co jsem čekala. Že by přišel, když byl včera v takovém stavu to těžko. Teď ho ale vidím stát naproti sobě a nějak mě nenapadají slova. Vzpomenu si, čeho byl schopný včera a při zjištění, že se nacházíme sami uprostřed ulice, se mé tělo lehce rozklepe. Sice byl mimo, ale i tak. Všechno se počítá.

,,Chtěl jsem na tebe počkat po vyučování ve škole, ale už jsi tam nebyla. Navíc se kolem tebe pořád motá ten blonďák." rozhodí rukama. Povytáhnu obočí ve snaze zjistit, co tou větou má namysli.

,,Jenom jsem ti chtěl poděkovat. Pamatuji si celý včerejšek, úplně dopodrobna." poškrábal se na zátylku.

,,To se docela divím." odsekla jsem.

,,Jo no.. Ale opravdu si to pamatuju. Jak si mě sebrala z té silnice, i jak jsem ti říkal Willie, ani nevím proč, prostě všechno. I to, jak jsem po tobě vyjel. Popravdě, dost se za sebe stydím." podíval se mi do očí.

,,Fajn. Není zač a měj se." opatrně jsem ze sebe vysoukala první větu, co mě napadla a otočila se k odchodu.

,,Počkej." chytl mne za ruku. Okamžitě jsem se mu vysmekla a znova si udělala rozestup.

,,Ty se mě bojíš?" svěsil ramena.

,,Ne." snažila jsem se znít pevně.

,,Opravdu mě to mrzí. Chci ti to vysvětlit, myslím, že si to zasloužíš vědět. Málo kdo by to udělal." přistoupil o krok blíž a natáhl se k mému zápěstí.

,,Nesahej na mě, nepřibližuj se ke mně. A ne, nechci nic vysvětlit." vyhrkla jsem až příliš rychle.

,,Fakt se mě bojíš." naklonil hlavu na stranu.

,,Nebojím se." stiskla jsem ruce v pěst.

,,Dobře... Pak si tedy nervózní z mojí přítomnosti. Ale to spousta holek, neboj." ušklíbl se, přičemž se opět posunul blíže k mojí osobě.

,,Sakra stůj na místě." šeptla jsem a znovu se od něj odsunula.

,,Jak myslíš Winnie, však já zjistím, co s tebou dělám. A děkuji, si dobrá duše." pronesl. Nemůžu si pomoct, ale znělo to jako posměšek. Zhluboka se nadechnu. Příště ho na té ulici nechám, blba...

PROSÍM O VOTES(HVĚZDIČKY, HLASY) ČI KOMENTÁŘE, DĚKUJI.♥ Opět platí, že na dotazy(k příběhu, na postavy, na mě) odpovídám. Budu ráda, když napíšete. Po včerejší pauze to mám novou kapitolku. Dneska jen taková oddechovka, možná pro vás o ničem. No nic, přeji pěkný víkend, pokračování zase zítra!