Everything is possible.

36

Postavím se vedle svého velkého červeného kufru. Jsou zde všichni. Kluci, Harry s Louisem, Dylanův táta i Kendall, která má každým dnem rodit. Loučíme se a vyčkáváme ohlášení našeho letu. Za pár hodin poznám člověka, který má nejspíše na Dylana hodně velký vliv a je pro něj zjevně moc důležitý. Nebudu lhát, jsem nervózní a to hodně, ale Dylan mi to krásně kompenzuje neustálými polibky a dotyky, které ve mě vyvolávají směsice pocitů, jaké zažívám pouze s ním.

,,Už musíme jít, nebo nám to uletí." pronesl Dylan, popadl do ruky svůj kufr a já naposled věnovala jedno objetí klukům.

,,Budeš nám chybět, ségra." ušklíbl se Lucas. Škleb jsem mu oplatila, rozloučila se i s Harrym a Louisem, propletla si prsty s Dylan a mohli jsme jít. Prázdniny v New Yorku mohli začít.

,,Těšíš se?" pousmál se.

,,Strašně. Ale jsem docela nervózní." přiznala jsem.

,,Z čeho prosím tě?" nechápavě nadzvedl jedno obočí.

,,Tak třeba z tvojí mámy? Nebo taky proto, že jsem v životě neletěla letadlem-"

,,Nikdy jsi neletěla letadlem?" nenechal mě ani domluvit, prostě mi skočil do řeči.

,,Ne."

,,Sedíš u okna." rozhodl. Vyvalila jsem oči.

,,Cože? Ani náhodou, nesnáším výšky, nebudu sedět u okna." cukala jsem se. Bylo mi jasné, že tohle bude dlouhé přemlouvání, jelikož když si Dylan něco ustanoví, nikdo s ním nehne. Pak nesadí ten jeho dokonalý kukuč a vy máte chuť, snést mu modré z nebe.

,,Neblbni Winnie, musíš zažít výhled z okýnka letadla. Je to nádherné." nabádá mě. Já si však trvám na svém, záporně kroutím hlavou a doufám, že si to ještě rozmyslí.

,,Když ti bude špatně, tak se prohodíme dobře? Jenom to zkus, pro mě." žadoní. No neříkala jsem to?

****

Sedím v pohodlné sedačce, jsem připásaná, jelikož jsem odmítla odepnout si pás, i přes to, že mi Dylan několikrát vysvětlil, že je to nadmíru bezpečné. Musím říct, že v jednom měl pravdu. Ten výhled je nepopsatelný. Nemůžu od toho odtrhnout oči. Dylan má oči zavřené a spokojeně pochrupuje. Já si do uší strčím sluchátka, opřu hlavu o ono okýnko a relaxuji. Jsem maximálně šťastná, nenapadlo by mě, že po šesti letech utrpení potkám takhle skvělé lidi, co mě postaví na nohy a já začnu zase žít naplno.

Najednou je všechno jakoby v mlze. Zatmí se mi před očima, všude okolo mě poblikává červené světlo. Nepříjemně pisklavý zvuk probouzí spící cestující, letušky pobíhají sem a tam, křičí, ať se všichni uklidníme, že všechno bude v pořádku. Omyl. Nic nebude v pořádku. Tohle je katastrofa. A definitivní tečku tomu dodají dýchací masky, které se nám zjeví nad hlavami. Děti pláčou, ženy naříkají a muži se snaží zachovat chladnou hlavu. I přes to všechno ví, že tady nic už nemůže dopadnout dobře. Skončí to jako v knížkách se smutnými konci? Umřeme? Nejspíše ano. Letadlo se nepříjemně propadne do prázdna. Jeden z nejhorších pocitů, co jsem kdy zažila. Na chvíli se vše uklidní a pak znova. I já začínám hystericky křičet. Tváře mi smáčí mokré slzy. Nemůžu se nadechnout, propadám panice.

,,Winnie!" ozývá se vedle mě.

,,Winnie, zlato. Haló." pocítím dotyk na svém ramenu. Dylan. Jak to, že on zní úplně v pohodě? Nemá snad strach?

,,No tak, prdelko, hej." třese se mnou. Vystřelím ze sedadla, jenže si neuvědomím, že mám stále pás kolem pasu, takže mě to zatlačí zpět do sedadla. Jsem udýchaná, zpocená. Vytřeštěně koukám kolem sebe.

,,Winnie, klídek. Byl to jen sen. Dobře? Nic se neděje, jenom sen." uklidňoval mě Dylan. Hladil mě po noze, i on sám byl mým chováním lehce zmatený.

,,Sen?" vykoktala jsem.

,,Jenom sen, všechno je v pořádku. Do půl hodinky budeme přistávat." nepřestával mě konejšit.

,,Zdálo se mi, že padáme." šeptla jsem a tak, jak mi to sedačka dovolila, jsem se mu zachumlala do hrudi.

,,Prolétali jsme oblastí turbulencí. Nic se nestalo." líbl mě do vlasů a hladil po zádech. Úlevně jsem vydechla.

****

Jsme na letišti. Už s kufry a na parkovišti. Dylan se rozhlíží kolem sebe a podle instrukcí mám hledat stříbrný mercedes. Jenže těch je tu poněkud víc.

,,Co tenhle?" ukázala jsem do dálky.

,,Winnie ty jsi geniální! To je ono." zaradoval se. Popadl mě za ruku a rychlým krokem táhl pryč. Zjevně si neuvědomoval, o kolik jsem od něj menší.

,,Mami." už z dálky volal. Usmíval se jako sluníčko, byl šťastný.

,,Dylane." otočila se na nás černovlasá žena. Byla moc hezká. V tu chvíli pustil všechno, co měl a rozběhl se k ní. Mačkali se v objetí, byla do moc dojemná chvilka, dokonce jsem měla pocit, že budu brečet. Slzy se mi hrnuly do očí, jen párkrát jsem ho viděla takhle šťastného a uvolněného.

,,Ty musíš být Winnie." přesunula zrak na mě.

,,Jsem. Ráda vás poznávám." zazubila jsem se a natáhla k ní ruku.

,,Na tohle nehraju prosím tě. Pojď sem." rovnou mě objala. Snažila jsem se zakrýt překvapený výraz.

,,Jsem Katie, tykej mi." smála se.

,,Normálně jsem chvilku myslel, že se ti nelíbí." uchechtl se Dylan vedle nás.

,,Jak by se mi nemohla líbit? Se na ni koukni. Vypadáš úžasně. Akorát trochu vystrašeně, stalo se něco?" zajímala se.

,,Těžký let." usmála jsem se.

,,Naprosto ti rozumím, taky nesnáším lítání." mávla nad tím rukou.

,,Tak počkej, až zjistíš, v čem jste vy dvě ještě naprosto stejné." vložil se do toho Dylan.

,,Nemůžu se dočkat. Tak jedeme! Ani nevíte, jak jsem se na vás těšila." tleskla si a popoháněla nás do auta.

Tak to vidíte. Ne všechny příběhy mají dobrý konec, já jsem měla štěstí. Ten můj měl. Vděčím za to mnoha lidem, nejvíce však paní, kterou už nejspíš nikdy neuvidím a ani jí nepoděkuji. Kdyby totiž nebyla naše sousedka a kdyby nebyla tak všímavá, mohla jsem se stále klepat strachy v pokoji a čekat, kdy ten bastard nazývaný můj otec přijde. Nebyla to jednoduchá cesta, ale s pomocí jsem ji zvládla. Pokud máte tu možnost vy, jakože že určitě máte, najděte odvahu a mluvte. O všem. Já to neudělala a nebýt ostatních, nikdy bych se ze dna nevyhrabala. Teď už ale vím, že spoléhat na ostatní je až ta druhá možnost. Je tu pouze jeden člověk, který vás v životě nikdy neopustí. A to jste vy sami. Budete sami se sebou až dokonce života, proto je potřeba naučit se být upřímný hlavně k sám sobě, mít rád hlavně sám sebe. Radím vám, pokud máte jakýkoliv problém, seberte veškerou odvahu a zadek, jděte a mluvte. S kýmkoliv, kdo vám může pomoct. Věřím vám, to zvládnete.

Konec.

Tak naposled vás poprosím o zpětnou vazbu.♥ Kdo si myslel, že je nechám umřít? Hehe, to bych neudělala a ani nemůžu... V plánu je volné pokračování téhle knížky, které snad vydám v průběhu tohoto nebo příštího týdne. Takže kdo má zájem, může mě začít sledovat, ať vám neunikne žádná novinka. Zítra vyjde epilog a byla bych ráda, kdyby jste si příběh poté uložili do archivů, protože pak vám přijde upozornění, že jsem vydala pokračovaní. Takže zítra se vidíme naposled u téhle povídky, a to u epilogu a menšího poděkování. Mějte se hezky, užívejte si sněhu. Vůbec... Máte sníh? U nás totiž je a už mě začíná štvát. Nemám ho zrovna v lásce.☻♥