Everything is possible.

21

Prosím o zpětnou vazbu♥ Jinak kapitola přesně navazuje na minulou, tak se když tak koukněte.

,,Ne. Jsi nádherná." odpoví mi Lucas a ostatní pouze přikyvují. Docela jsem si oddechla. Bála jsem se, že už jsem to třeba přehnala, nebo tak něco. Děkovně se na ně usměji, všichni se rozejdou směrem dolů. Lucas si mě ještě chvilku prohlíží, ale pak udělá něco, co jsem absolutně nečekala... Natáhne ruku a chce si ji přehodit přes má ramena. Urychleně ustoupím o kus vedle a sklopím pohled.

,,Promiň Winnie, chápu. Žádné doteky." i on ustoupí, aby mi dodal pocit bezpečí. Pokusím se o malý úsměv a s ním v patách se vydáme za ostatními. Téměř všichni už sedí u stolu, Louis peskuje Nicholase, protože ujídá krocana, položeného na lince. Harry pobíhá po kuchyni, nejspíš neví, kde mu hlava stojí a já se mu ani nedivím. Připravit takhle velké jídlo pro devět lidí musí být makačka. Jakmile však vstoupím do místnosti, oba se na mě překvapeně podívají. Kluci se už zdají být v normálním stavu, konec konců, ti už mě viděli.

,,Páni Winnie, sluší ti to." pokýve uznale hlavou Harry a nechybí ani lichotivá poznámka od Louise.

,,Taky jsem jí to říkali." ušklíbne se ze svého místa Justin. I když jsem nechtěla, mé tváře naberou lehký odstín červené. Je nezvyk, slyšet něco jiného. Ono je to celkově rozdíl poslouchat uchu lahodící řečičky než nadávky. Byla jsem zvyklá na všechny možné, nevěřím, že už jsem je několik měsíců neslyšela.

,,Tak jo, ke stolu." radostně si tleskl Harry. Všem naservíruje pořádnou porci krocana s kaší a omáčkou. Nad takovým množstvím jídla lehce vyvalím oči. Ani ve snu toho tolik nespořádám. Než se však pustíme do jídla, slovo si vezme Louis.

,,Winnie. Máme tradici, vždy si řekneme co se za rok odehrálo, za co jsme rádi a tak. Samozřejmě chápeme, pokud nebudeš chtít." vysvětluje. Jen přikývnu, neodpovídám. Sama nejsem rozhodnutá, vždyť já ještě na konci července zažívala teror.

Kluci mluví jeden po druhém. Je krásné je poslouchat, všichni řeknou vesměs to samé. Děkují za rodinu, nezapomenou zmínit kamarády a někteří zabrousí i k přítelkyním, ovšem co jsem se dozvěděla, to má pouze Nathan a něco se rýsuje u Tylera a Nicholase. Harry s Louisem září štěstím, při svých slovech se na sebe vzájemně usmívají a já obdivuji tu jejich zamilovanost. A ani jeden z nich však nezapomene zmínit věc, která mě naprosto vykolejí. Jsou rádi, že tu jsem s nimi. Nebudu lhát, pár slziček si už našlo svou cestu, ale zatím je úspěšně zadržuji. Ano zatím. Přišla totiž řada na mě.

,,Em, já nějak nevím co říct... Ale... Jsem strašně vděčná, že jste mě sem vzali a jsem taky ráda, že tu jsem s vámi. Asi." vykousala jsem s několika pomlkami, při čemž jsem se poslední slovo chtěla nechat pro sebe, ale nějak se to nepovedlo. Zaraženě seděli, nejspíš ani nečekali, že promluvím.

,,Bez toho asi by to bylo lepší." rýpl si potichu Justin, ale stejně jej všichni slyšeli.

,,Samozřejmě tě chápeme Winnie a jsme rádi, že jsi to řekla." vložil se do toho Harry a věnoval podivný pohled svému synovi. To už jsem nevydržela a musela si otřít oči. Slaná voda se dostala na povrch.

,,Všechno v pořádku?" ujišťoval se Nathan s Louisem.

,,Jo jo, já jenom... Omlouvám se, nemyslela jsem si, že... že bych se mohla dostat sem. Děkuju." šeptla jsem upřímně.

,,Nemusíš se omlouvat ani děkovat. A kdybych věděl, že neriskuji popravu, objal bych tě." uchechtl se Nathan. Musím přiznat, i mě to lehce rozesmálo... Po šesti letech jsem zase seděla u štědrovečerní večeře a naplno si to užívala. Užívala jsem si to i přesto, že jsem věděla, co je zítra za den...