Everything is possible.

22

Kapitola přímo navazuje na předešlou, tak se když tak koukněte, ať vám nic neuteče.♥

,,Dobře. Je mi to je jedno. Buď půjdeš se mnou dobrovolně, nebo tě odtáhnu. A jelikož nevím, kde bydlíš, půjdeme do hotelu." stoupl si a natáhl ke mě ruku. Neměla jsem sílu odporovat. Pomalu jsem se zvedla a pár kroků za ním ho následovala. V hlavě mi lítala myšlenka, že se nejspíš řítím do pěkného průšvihu.

,,Proč vlastně nejsi doma?" odvážila jsem se promluvit.

,,Pohádal jsem se s tátou. Musel jsem vypadnout." vysvětlil.

,,A ty mi řekneš, proč celý den vysedáváš v parku?" dodal. Jen jsem zavrtěla hlavou a on si opět povzdechl. To už jsme ale mířili po chodníčku k hotelu, který byl opravdu hned vedle parku. Dylan mě nastrkal do výtahu. Už jenom z tohohle jsem měla divný pocit. Náš poslední výlet výtahem nedopadl nějak dobře.

Celý jeho pokoj byl luxusní, stejně jako zbytek prostorů hotelu. S údivem jsem si ho prohlížela, neměla jsem se však čemu divit. Bylo mi přece dobře známo, že jeho rodina je velmi bohatá.

,,Koupelna je támhle, můžeš si dát tu sprchu. Já mezitím seženu něco k jídlu." poškrábal se na zátylku...

POHLED DYLANA:

Bez jediného slova zapadla do koupelny. Vydechl jsem zadržovaný vzduch. Nechápal jsem ji, vypadala úplně zničeně. Zvláště dneska. Seběhl jsem dolů do jídelny, kde právě probíhala večeře a odnesl si ji zpět na pokoj. Stále se prostorem nesl zvuk tekoucí vody, co mě však znepokojilo, byly občasné vzlyky. Když jsem ji viděl na té lavičce, věděl jsem, že rozhodně není v pořádku, ale že je na tom až takhle špatně jsem opravdu netušil. Z mého přemýšlení mě vytrhla obrovská rána. Na nic jsem nečekal a přispěchal ke dveřím.

,,Winnie! Jsi v pořádku?" zakřičel jsem na ni. Věděl jsem, že není, ale už jenom podle toho, jak reagovala na moje doteky a celkově mou přítomnost jsem usoudil, že vtrhnout jí tam, by celou situaci ještě zhoršilo.

,,Ne..Jo..Já nevím. Spadla jsem." dostavila se mi odpověď. Zalykala se slzy, plakala. Nesnáším, když holka brečí.

,,Můžeš se postavit?" otázal jsem se.

,,Asi...Ne." popotáhla.

,,Fajn Winnie, nenaštvi se, ale jdu dovnitř." upozornil jsem ji.

,,Ne!" hystericky vykřikla.

,,Winnie nemám na výběr, prostě jdu." zhluboka jsem se nadechl. Pokoušel jsem se ignorovat její zběsilé výkřiky, prošení, její pláč. Nechtěla, abych za ní šel, ale já ji tam prostě jenom tak nenechám. K mému překvapení neměla ani zamčené dveře, i když to by byla ta nejmenší překážka. Nedělalo by mi problém je vykopnout.

Krčila se na zemi, jakmile mě spatřila ve dveřích, propukla v ještě větší pláč. Popadl jsem ručník, který byl přehozený přes umyvadlo a vydal se blíže k ní. Snažila se po zemi posouvat co nejvíce dál ode mě. V očích se jí odrážel čistý strach. Nechápal jsem ji, nikdy bych jí nic neudělal a to že byla přede mnou úplně nahá jí přece také nemohlo nijak extra vykolejit.

,,No tak Winnie, nekoukám se." nastavil jsem ruce před sebe a opravdu se jí zadíval do očí, aby věděla, že mluvím pravdu. Za normálních okolností bych se asi kochal, ale teď mi to tak nepřišlo.

,,Prosím." šeptala a stále posmrkávala. Z očí se jí valili slané proudy vody. Tak moc jsem si přál, aby se uklidnila. Ubíjelo mě ji takhle vidět.