Everything is possible.

9

PROSÍM O ZPĚTNOU VAZBU(VOTES,HLASY,HVĚZDIČKY ČI KOMENTÁŘ). DĚKUJU!💗 Užijte si díl!

,,Winnie?" ozval se hluboký hlas, který patřil Harrymu. Vytrhl mne tak z prohlížení hotelového komplexu. Už jen recepce se pyšnila tím nejdražším vybavením. Sto procentně si tady nemůžu dovolit ani zajít na záchod. Zajímalo by mě, jak tohle všechno zaplatím... Možná kdybych uměla mluvit, už dávno by věděli, že já si takovouhle dovolenou dovolit nemohu...

,,Co?" vyhrkla jsem a přemístila svůj pohled na něj.

,,Předpokládáme, že chceš pokoj sama, že?" usmál se. Polovinu otázky jsem stejně neslyšela, ale samozřejmě jsem kývla.

,,Jojo." zněla má odpověď, vlastně ani nevím na co.

,,Fajn. Tak tady jsou klíče a sejdeme se za hodinku tady?" odkašlal si zase. Měla bych se vzpamatovat, nebo tady odkývu bůh ví co.

Naposledy se podívám do zrcadla. Moje modřiny se už z většiny zahojili, tudíž jsem se rozhodla, spíše odhodlala, vzít si kraťasy. Černé tílko, bílé tenisky a rozpuštěné vlasy. Není to nic moc, ve srovnání s ostatními dívky v mém věku to není vůbec nic, ale já žádné lepší oblečení nemám. Jsem ráda aspoň za tohle...

Před recepcí jich už čeká všech osm. Jdu poslední. Pokusím se o mírný úsměv a poté se rozejdeme k odchodu. Los Angeles, právě se mi nejspíš plní sen. Vždycky jsme si s mamkou slibovaly, že sem pojedeme spolu. Osud tomu nejspíš nepřál. Kdybych aspoň věděla kde je... Ťapkám za nimi, nejspíš si tady ještě nikdo neuvědomil, že matka příroda mě neobdarovala tak dlouhatánskýma nohama, jako je. Všechno si pozorně prohlížím, zajímá mě i přechod.

****

,,Budeme platit!" Křikne Harry na procházející servírku. Sedíme v restauraci, už jsme skoro vše prošli a já jsem neuvěřitelně utahaná. I já ze svého baťůžku vylovím peněženku. Ani nechci slyšet, kolik jsem tady za to utratila.

,,Winnie, co děláš?" nechápavě si mě prohlíží Harry.

,,Snad si nemyslíš, že tě to necháme zaplatit." zasměje se.

,,Eh... No já my- myslela jsem že..-"

,,Nemysli. Musíš se poprat s tím, že teď jsi součást rodiny, takže tu peněženku zase schovej." skočí mi do řeči. Trvá na svém, a tak za mě někdo po šesti letech zase něco zaplatil... Berou mě jako součást jejich rodiny? Nesmysl, to určitě plácl jen tak...

,,Počkej, až najdou nějaké dobré místo na fotku, to teprve zažiješ srandu." sklonil se ke mně usměvavý Justin.
Skutečně, netrvalo to dlouho a my stáli před krásným parkem, kde se chtěli Louis i Harry na památku vyfotit. Nabídla jsem se, že ten snímek pořídím, ovšem se na mě opět dívali jako na marťana. Až pak mi vysvětlili, že neexistuje, abych na té fotce nebyla také. No a tak vznikla i naše první společná fotka...

****

Přepínám televizi jak blbá. Nemůžu najít nic, co by mě mohlo aspoň trochu bavit. Z velkého okna v pokoji zjišťuji, že nad Los Angeles se už smráká, a tak se pomalinku nachystám do sprchy. Mé plány zhatí zběsilé klepání na dveře. Znova na sebe natáhnu nějaké oblečení a rychle se vydám otevřít. Na chodbě se tísní všech šest bratrů a mě se pozastaví srdce.

,,Děje se něco?" vysoukám ze sebe nervózně.

,,Táta s Harrym odešli někam pryč, tak nás napadlo, jestli třeba nechceš společnost?" odpoví mi Nicholas.

,,Sp-společnost?" vykoktám a malinko odstoupím ode dveří.

,,Winnie, neboj se. Nic ti neuděláme. Jen třeba jestli nechceš do bazénu?" pousměje se vedle Lucas.

,,Nemám tady plavky. Nepočítala jsem s tím." sklopím hlavu. Poznali by, že lžu... Jen jsem se z toho chtěla nějak vykroutit.

,,Tak se můžeme podívat na film?" vloží se do debaty i Justin. Chápu, čeká se na mou odpověď, ale já jim nemám co říct. Váhavým krokem odstoupím ode dveří, které následně ještě víc pootevřu a rukou naznačím, aby prošli. Ani jeden z nic nejspíš nečekal, že bych mohla souhlasit. Popravdě? Ani já bych to sama do sebe neřekla. Nevím co dělám, ale v mozku mi svítí červená kontrolka. Problém. Řítím se do pěkného problému.

,,Co tam dáme?" zazubí se Tyler a bez dovolení mi vleze do postele...

,,Nic tam není." špitnu směrem k televizi.

,,Máme flešku. Chytej." napřáhne se rukou. Tak tak ji chytím, no jo, míčové hry mi nikdy moc nešly.... Dřepnu si tedy k televizi a hledám ten správný otvor.

,,Winnie?" zazní mé jméno a hned za ním nadávka na osobu, jež ho vyslovila. S mírně povytáhnutým obočím se otočím. Nicholas na mě kouká, přičemž Justin, Lucas i Brandon nesouhlasně vrtí hlavou.

,,Ano?" odvětím. Čistě ze zvědavosti.

,,Můžu se na něco zeptat?" pokračuje.

,,Nicholasi přestaň." procedí skrz zuby Lucas. I přes jeho protesty stejně přikývnu.

,,Proč jsi taková? Chci říct... když si s každým z nás sama, chováš se jinak, než když jsi s námi se všemi. Řekl bych, že když jsi třeba mluvila jen se mnou, byla jsi více otevřená...Nebo se pletu?" opře se o rám postele, ve které už se teď válí všichni.

,,Popravdě?" mírně se ošiju. Mám jim říct co cítím? Možná bych si přece jen mohla život začít užívat....

,,Jak jinak. Teď si součástí nás a my si nelžeme, tak to zkus po pravdě." naklonil hlavu na stranu.

,,Když jsem s jedním člověk a něco by se stalo...mám větší jistotu, že bych se mohla ubránit.. kdežto když jsem s větší skupinou lidí..v některých situacích se cítím bezmocná." obejmu se pažemi kolem hrudníku.

,,Nikdy by se tě nikdo z nás nedotkl Winnie. Proč nám prostě nezkusíš věřit?" zašeptal Justin. Sklopila jsem oči k zemi. Stála jsem uprostřed místnosti, cítila jsem na sobě všechny pohledy, ale nemohla jsem se ani pohnout.

,,Není to tak jednoduché. Prostě mi to nejde. Neustále si připadám, jakoby jsem se měla kontrolovat. Dávat si pozor." vydechnu.

,,Pojď sem za námi... Prosím." poklepal na místo vedle něj a Nathan se s ochotou odsunul blíž ke kraji.

,,No tak... nemusíš se ničeho bát." promlouval mi do duše. Překvapila jsem i samu sebe, když jsem se skutečně rozešla k posteli. A tak jsme tu seděli a já cítila, že jsem se možná zase posunula o úroveň výš. Skutečně, ani jeden se mě nedotkli...

PROSÍM O ZPĚTNOU VAZBU(VOTES,HLASY,HVĚZDIČKY ČI KOMENTÁŘ). DĚKUJU!💗
Ahojda, dneska je to opravdu nuda, já vím. Ale! Je to důležitá spojka a já můžu slíbit, že zítra se nám do příběhu zamotá pan neznámý! Jaký jste měli den?