Everything is possible.

31

Na konci menší počteníčko, kdo bude mít zájem. Jinak si užijte kapitolu.♥

,,Copak je prdelko?" uculí se Dylan a chytne obě moje ruce, kterými jsem do teď nervózně potřepávala.

,,Nic, jenom...Jsem nervózní." sklopím hlavu. Postáváme před vchodovými dveřmi, každou chvilku bych měla potkat tátu svého přítele. Uznejte sami, je to trochu stresující.

,,Bude to v pohodě, uvidíš. Zapomeň na všechno, co jsem ti o něm kdy řekl. Přiznávám, že když jsem naštvaný, trochu přeháním." uchechtl se. To je právě to. Větší barák jsem v životě neviděla, nepochybuji o tom, že jeho rodina je zvyklá na luxus a dovedu si živě představit, jak by se mohl tvářit, když před něj Dylan postaví mě. Obyčejnou holku, v obyčejném oblečení, s obyčejným životem.

,,Hhh." zabručela jsem, přičemž jsem si opřela hlavu o jeho hrudník. Dylan se zasmál, protože podle něj byl můj výraz v obličeji přímo k popukání. Jo, schytal ránu do ramene. Ale jenom maličkou, samozřejmě...

,,Jdeme na to?" odtáhl mě od něj a z kapsy vyštrachal klíče. Vysoukala jsem ze sebe jakýsi zvuk, který nejspíš považoval za souhlas a odemkl. Už jenom ta chodba vypadala, že má cenu několika milionů.  Dylan nezahálel a táhl mě dál, do místnosti, odkud se ozýval smích. Najednou jsem se ocitla v obrovské kuchyni a na kuchyňské lince spatřila něco, co jsem nikdy vidět nechtěla. Právě jsem totiž asi sledovala přípravu procesu na výrobu Dylanova sourozence číslo dva. A to ten první ještě ani není na světě!

,,Ty vole!" odkašlal si Dylan.

,,Já vím, že už jsem to jaksi všechno mezi vámi vstřebal, ale na všechno jsem si ještě nezvykl." pokračoval s pozvednutým obočím. Černovlasý muž, kterému se mohlo schylovat tak k padesátce a opravdu mladá blondýnka se od sebe rychle odtrhli a koukali na nás s velmi zvláštním výrazem. Nevěděla jsem, kam se podívat první. Naštěstí to Dylan vyřešil za mě.

,,Budeme u mě. Laskavě se oblečte a my za chvilku přijdeme." pobaveně kroutil hlavou, chytl mě za ruku a strkal ke schodům vedoucím do prvního patra. A to jsem je ani nestihla pozdravit.

,,Bože. Jednou mi z nich hrábne." mrmlal Dylan celou cestu. Otevřel jeho pokoj a nechal mě vejít první. Byl velký a prostorný. Vymalovaný tmavě šedou, která ladila s povlečením na posteli i s ostatními doplňky. Až na ten nepořádek všude okolo, to byl moc pěkně zařízený pokoj. Bordel Dylanovi asi nevadí, jelikož se hned svalil na postel, která byla jako jediná uklizená. Ale tak, je to kluk, budeme na to brát ohled.

,,Víš o tom, že vánoce byly před skoro třemi měsíci?" lehce jsem se ušklíbla a zvedla ze země kousek roztrženého balícího papíru se Santa Clausem. Nechápavě se na mě podíval a až když zjistil, na co poukazuji, protočil oči.

,,Jsi jak Kendall. Ta taky furt říká, abych si uklidil." bručel.

,,Neříkám ti, aby sis uklidil." zasmála jsem se a přešla k poličce, která byla zaházená vším možným.

,,Ale všechno taky vidět nemusím." povytáhla jsem obočí a moje oči směřovali k stříbrným balíčkům hozeným hned vedle fotografie s krásnou, hnědovlasou ženou a malým klukem.

,,Od prosince se jich nikdo nedotkl." šklebil se, vstal z postele a ony kondomy zahodil zase někam jinam. Objal mě zezadu kolem pasu a obsypával mi krk jemnými polibky.

,,Máma?" kývla jsem s k fotce.

,,Jojo. Tam mi bylo deset. Nevím proč, ale je to moje nejoblíbenější fotka s ní." odvětil. Opřel si bradu o moje rameno a dál se se mnou pohupoval ze strany na stranu.