Everything is possible.

1

PROSÍM O ZPĚTNOU VAZBU♥

,,Winnie, jsou tady. Můžeš jít klidně se mnou." přišla do mého pokoje v dětském domově vychovatelka. Byla už starší, její našedivělé vlasy o tom dost jasně vypovídali, ale i přes to všechno, jsem si ji za ten měsíc co tu jsem velmi oblíbila. Čekala jsem, že půjdu k jakékoliv rodině, představovala jsem si všechny možné páry, ale za boha jsem nemohla pochopit, proč by si někdo chtěl vzít téměř dospělou holku s minulostí, jako mám já. 

Když jsme se zastavili v kanceláři, strnula jsem v pohybu. Stáli přede mnou dva chlapi tak okolo čtyřicítky a zářivě se usmívali. Vyjeveně jsem na ně hleděla a kdyby mi to moje vlastnosti dovolily, nejspíš bych se sebrala a odešla z místnosti pryč. Ale bohužel, byla jsem taková ta holka, co si nechá všechno líbit, nevyjadřuje svůj názor, téměř nemluví.

,,Tak Winnie, tohle jsou Louis a Harry, jsou moc milý, věřím, že se ti u nich bude líbit." zářivě se usmála. Já jsem s ní to nadšení nesdílela. Nedokázala jsem vstřebat, že by se moje nedávná minulost mohla v brzké době zopakovat. Ale co jsem mohla udělat? Nic, sklopit zrak a poslušně kývat hlavou na souhlas. 

,,Můžeš si zajít pro věci, dobře?" pokynula mi a já jsem ze vší radostí opustila místnost. Musela jsem si užít poslední chvilky svobody, kdo ví co bude následovat. 

,,Tak co?" zajímala se má čerstvě získaná kamarádka Harppr. Když jsem se dostala do domova, dali mě k ní na pokoj. Moc se neznáme, ona je sice velmi upovídaná, ale já si jen tak někoho k tělu nepustím. Nedokážu se otevřít, nedokážu lidem důvěřovat. Věděla to, věděla, že toho moc nenamluvím, ale ráda ji vyslechnu. Všechno okolo mne respektovala. Možná to byl ten důvod, proč si mě získala. 

,,Jsou dva, dva chlapi. Harppr já odsud nechci." vzlykla jsem a nechala se obejmout. Tohle bylo první a nejspíš i poslední objetí s ní... 

POHLED HARRYHO:

S Louim jsme dorazili před brány dětského domova. Dlouho jsme neotáleli a ihned se vydali za ředitelkou. Když před nás postavila malinkou, křehkou blondýnku, která se na nás dívala se strachem v očích, měl jsem co dělat, abych se udržel. Na jejím těle ještě zůstaly známky po modřinách a různých škrábanců. Za celou dobu nepromluvila, pohled upírala do země, jakoby se z místnosti chtěla co nejrychleji vypařit. Bylo mi jí líto, ale jsem přesvědčen, že jí s Louisem dokážeme nahradit domov a zajistit rodinnou lásku. 

,,Nuže pánové, nebudete to s ní mít lehké." konstatovala zdejší vychovatelka hned, co se zavřely dveře a v kanceláři jsme se ocitli zase jen mi tři. 

,,To zvládneme." pronesl rozhodně Louis a ve znaku podpory mi stiskl ruku. Byl jsem rád, že je se mnou. Jsem neskutečně vděčný, že se věci vyvrbily tak jak se stalo a my dva nyní můžeme být spolu. 

,,Já vám věřím, jen chci upozornit na to, že ta dívka je zničená. Bude to chtít jistou dávku trpělivosti." poupravila si brýle, aby jí lépe sedli na nos. Společně jsme vyšli ven na prostorném parkoviště, kam později dorazila i naše Winnie s kuframa. 

****

Celou dobu jízdy v autě panovalo hrobové ticho. Winnie se dívala buď do svého klína nebo na ubíhající krajinu v okénku. Louis se plně soustředil na řízení a já se snažil vymyslet vhodné téma pro zlepšení situace. 

,,Jedeme do Kalifornie. Bydlíme v menším městečku kousek od Los Angeles." zachránil mě až nakonec Loui, který též vycítil napjatou atmosféru. Winnie sebou trhla a jemně přikývla. Musím říct, že je kouzelná. Je něčím jiná, to se musí nechat. Nelze však ani zapřít tu bolest, strach a mix všech dalších pocitů, které jí čouhají z očí. Je jisté, že si zažila nepěkné věci, někdo ji šeredně ublížil.

,,Budeš mít sourozence, šest bratrů, takže si to užiješ." uchechtl jsem se, neboť jsem se domníval, že tahle věta byla vtipná. Všechno mi došlo, až když jsem si všiml jejich strachem vykulených očích, které se snažila skrýt a Louise, který mě zpražil pohlede a tiše syknul nepěknou nadávku na mou osobu. 

,,Blbá poznámka, promiň." špitl jsem. Že jsi radši nedržel hubu, Harrolde.

,,Jsou to hodní kluci, neublížili by ti." ujistil ji Louis, ovšem se opět nedočkal žádné odpovědi.

Po nekonečně dlouhé cestě plné tíživého ticha, jsme konečně zastavili pře větším, rodinným domkem. Pobrali jsme všechny zavazadla vydali se dovnitř. Hned v chodbě nás přepadli kluci, zajisté chtěli vědět, jak vypadá nový člen rodiny. Winnie zatuhla na místě a rozhlížela se všude kolem dokola.

,,Ahoj, jsem Nathan." zazubil se na ni můj syn. Chtěl ji obejmout, ale jakmile si Winnie všimla roztažených rukou, o krok ustoupila dozadu. Nathan je z kluků nejstarší, má devatenáct a prvním rokem je na univerzitě. 

,,Ukážu ti pokoj." promluvil Louis a zmizel s ní na schodech. Hlasitě jsem si povzdechl a odebral se do kuchyně. Unaveně jsem se sesunul po židli, kde jsme za chvíli seděli všichni. 

,,Je zvláštní." konstatoval Lucas.

,,Jo, máš pravdu, je taková plachá." přitakal mu Tyler. 

,,Je to pochopitelné, bojí se." vložil jsem se do toho já. 

,,Přesně tak, kdo ví jak dlouho ji její otec mlátil a zneužíval. Je naprosto jasné, že nebude skákat radostí, když se dozví, že bude bydlet s osmi klukama." přidal se ke mě Louis. 

,,Bude to s ní těžké, ale zvládneme to. Postavíme ji na nohy, od toho jsme rodina." usmál jsem se na ně. 

,,Opovažte se na ni jakkoliv tlačit, musí mít jistotu bezpečí." varoval je Loui, při čemž je všechny projel káravým pohledem. 

,,Půjde zítra do školy?" zajímal se Lucas. 

,,Nejspíš, ještě se za ní zastavím a zkusím to s ní probrat. Budeš ji tam mít na starost, jasné?" přimhouřil jsem oči a Lucas chápavě přikývl. 

,,Fajn."

PROSÍM O ZPĚTNOU VAZBU♥