Everything is possible.

19

Kapitola navazuje na předchozí:)

Už jsem vycházela před dům, když na mě někdo zavolal. Otočila jsem se a spatřila Nathana s rozeplou bundou, jak skáče ze schodů, přičemž si snaží zavázat tkaničku u bot a pokřikuje, ať na něj počkám. Lehce si povzdechnu, doufala jsem, že bych mohla jít sama.

,,Můžeme." zazubil se hnědovlásek a srovnal se mnou krok.

,,Nemáš náhodou školu na druhé straně?" kňukla jsem, na což se zasmál.

,,Můžu to vzít i touhle cestou." dodal.

,,Chtěl jsem se ti omluvit za Nicholase. I když z nás není nejmladší, někdy se tak chová." odkašlal si po chvilce tiché chůze.

,,Je to v pohodě." šeptla jsem.

,,Není, měl si to uvědomit." trval si na svém.

,,Můžu ti něco říct?" odvážila jsem se. Mírně jsem naklonila hlavu, abych na něj viděla. Nathana tahle otázka nejspíš velmi zajímala, protože okamžitě začal horlivě přikyvovat.

,,Už mi to asi ani tak nepřišlo. Asi jsem si to už ani tak nebrala... Chci říct, kdyby mi to řekl první týden co jsem tady byla...asi bych reagovala jinak. Nevím, možná to zní jako nesmysl, ale v tu chvíli jsem neměla pocit, že by to nemyslel tak nějak... jinak, zle." vysoukala jsem ze sebe s několika dlouhými pauzami. Nathan mi do toho ani jednou nevstoupil, nechával mě mluvit.

,,To jsem rád, určitě to nemyslel zle. Popravdě, první týdny jsem si o tobě myslel, že jsi beznadějný případ. Pamatuješ jak jsem tě chtěl hned obejmout?" přerušil sám sebe a koukl na mě. Jenom jsem přikývla.

,,Hah, vůbec mi nedocházelo, že by jsi se mohla bát. V té době jsem tě nechápal a moc dobře vím, že jsem z kluků nebyl jediný. Pak nám Harry ještě ten večer řekl, co se ti stalo. Do té doby jsme to nikdo nevěděli. Nebudu říkat, že jsem se do tebe dokázal vcítit, protože vůbec nevím co sis zažila. Je mi jasné, že to muselo být hrozné. Pak s tebou začal mluvit Justin. Neustále opakoval, že jenom potřebuješ čas a že když si s ním sama, tak už na tobě vidí lehké náznaky úsměvu a další věci. Byl šťastný, že s tebou dokázal začít komunikovat. Nevěřil jsem mu, nedokázal jsem pochopit proč se s ním teda normálně bavíš a před námi se chováš jinak. Došlo mi to asi až když jsem včera viděl ty tvoje jizvy a pozůstatky modřin. A něco mi taky daly ty fotky, co jsme našli tenkrát u tebe v pokoji. Došlo mi, že to pro tebe muselo být peklo. Od čeho to všechno máš?" otázal se. V půlce jeho monologu se zastavil. Stáli jsem uprostřed chodníku a já na něj hleděla s otevřenou pusou.

,,Já se o tom asi nechci bavit." zakroutila jsem hlavou.

,,Máš to od táty?" ignoroval mou předešlou větu. Chvilku jsem zaraženě mlčela, já bych ho osobně tátou už nikdy nenazvala. Ale přeci jen jsem na jeho otázku přikývla...

,,Nejradši bych toho hajzla jel najít. Mám chuť ho zabít." procedil skrz zuby.

,,Jak to, že se to neřeší?" nechápal.

,,Tenkrát to nahlásila sousedka. Prý měla špatný pocit. Na něco se přišlo, ale soud byl odložen na neurčito, nemají dostatek důkazů." svěřila jsem mu. Stal se prvním člověkem, kterému jsem řekla něco víc...

,,Jak jako nemají dost důkazů?! To tě neviděli nebo co? Co ty fotky? Proč jsi jim je neukázala? Jaký čůrák si může dovolit na bez branou holku?! Bez urážky ale s tvojí výškou sotva podáš nádobí v kuchyni ze skříňky." vylítával jak čertík z krabičky, docela z něj i šel strach.