Everything is possible.

15

PROSÍM O VOTES(HLASY, HVĚZDIČKY) ČI KOMENTÁŘ. DĚKUJI.♥ NA VŠECHNY OTÁZKY ODPOVÍDÁM(MŮŽETE SE PTÁT POSTAV, NA PŘÍBĚH NEBO MĚ).Užijte si díl.♥

POHLED WINNIE:

„Ahoj Winnie." usmíval se na mě Louis, když jsem vešla do jídelny. Čekala jsem, že tu bude jako obvykle plno, ale místo toho zde pobíhal právě už zmíněný Louis a u stolu seděl pouze Justin.

,,Dobré ráno." špitla jsem na oplátku.

,,Dáš si něco na snídani?" optal se. Typická otázka v tomhle domě po ránu. Člověk by řekl, že téměř všichni jsou tady dospělí a můžou si nachystat snídani sami. Ale, tady funguje mama hotel. Dělám si samozřejmě srandu, je to krásné. Já tohle nikdy nezažila...

,,Jenom nějaký jogurt, jestli můžu." poprosila jsem s kapkou nervozity. Louis se na mě chvilku překvapeně díval, zato Justin se u svého talíře usmíval. Je to vlastně poprvé, co jsem si řekla o jídlo. Vždycky mi ho v podstatě nutili. Možná jsem za těch čtrnáct dní tady pochopila, že ne všichni jsou stejní a já prostě měla jen smůlu na lidi okolo sebe. To však stále nemění nic na tom, že mám respekt a strach. Cítím, že se všechno spravuje, ale moje psychika na tom bude špatně ještě dlouho. I kdybych chtěla, nemůžu někomu začít důvěřovat jen tak lusknutím prstu, zatím to totiž vždycky dopadlo špatně. A teď, když vidím Louisův obličej, začínám litovat, že jsem si o ten pitomý jogurt vůbec říkala.

,,A nebo já-" chtěla jsem to nějak zamluvit, ale Justin mě přerušil.

,,Jejda Winnie v klidu. Je jenom překvapený, musí rozdýchat, že začínáš normálně mluvit." chechtal se od stolu. Uvědomuji si, že on má vlastně největší zásluhu, bez něj bych tady asi stále chodila po špičkách.

,,Přesně." kývne Louis zaraženě a otočí se k lednici. Sklopím zrak, do místnosti začne vcházet zbytek party.

****

S podepřenou hlavou sedím v poslední lavici a snažím se neusnout. Hodina chemie mě neskutečně nudí a já už začínám odpočítávat minuty do konce. Probere mě až zmuchlaný papírek, který mi Dylan podstrčil pod ruce. S povytaženým obočím se na něj podívám. Do teď vypadal, že nudou umře a nyní mu v očích pobíhají nadšené, nezbedné jiskřičky. S očekáváním rozložím papírek a začtu se do vzkazu.

,,Nudíš se?" s mírným úsměvem zakroutím hlavou a odepíšu mu. Včera v tom výtahu to bylo zvláštní. Ze začátku by se dalo napětí krájet, pak jsem si ale povídali jako staří kamarádi, co se znají léta. Nic nezkoušel, vyprávěl mi o něm, zkrátka mě přenesl do úplně jiného světa. Zapomněla jsem, že se nacházím v rozbitém výtahu. Záviděla jsem mu, bylo vidět, že jeho táta ho má rád, moc jsem teda nechápala, proč mezi sebou mají takový vztah.

,,Blbá otázka, já vím. Můžu ještě jednu?" odepsal mi zase. Rychle jsem něco na papírek naškrábala a podal mu jej.

,,Už jsi se zeptal." zněla má odpověď. Bavilo mě provokovat a tenhle způsob vyloženě většinu lidí přímo nasíral. Zase jsem ale v hlavě přemítala, co když už to bude moc. Co když jsem zase řekla něco, co ostatní nechtěli slyšet...

,,Nesnáším tyhle hry Winnie. A odmítám v tom pokračovat." připadám si jako na základce. Fakt že jo, posílat si vzkazy na vytržené papírky ze sešitů a dávat pozor, aby vás vyučující nenachytal.

,,Tak se ptej." přidala jsem i smajlíka. Ty vole, nepoznávám se...

,,Co bys udělala, kdybys měla milion korun?" položil mi lísteček pod lavicí na mou nohu. Pokývala jsem hlavou nad výběrem otázky.