Everything is possible.

7

PROSÍM O VOTES(HLASY, HVĚZDIČKY) ČI KOMENTÁŘE. ZPĚTNÁ VAZBA JE PRO MĚ DŮLEŽITÁ. Dneska mám trochu zpoždění, omlouvám se. Přeji dobrou noc.💗

Pochoduji po místnosti s papírem v rukou a přemýšlím. Do školy si potřebu zajistit nějaké dobrovolnické místo v organizaci, která určitým způsobem pomáhá lidem. Nevím proč, ale nejvíce mne zaujalo místo v domově seniorů, který se nachází blízko centra města. Jenže... Jak se tam mám dostat? Pustí mě, nebo bude problém? Mám vůbec odvahu jít za nimi a mluvit? Napadlo mě, že bych mohla zajít za Justinem, což asi i udělám. Vím, že on o tom nejspíš úplně nerozhoduje, ale po včerejším k němu cítím o něco větší důvěru.

Teprve na chodbě zjistím, že to bude pěkný oříšek. Tady je snad dvacet dveří, jak mám vědět, které vedou k němu do pokoje? Myslím, že včera zacházel do těchto nebo to byly tyhle? No nic, zkusila jsem první možnost. Ta se však ukázala jako chybná. Hned po zaklepání, se ve dveřích objevil Brandon se sluchátky v uších a velmi překvapeným výrazem.

,,Winnie? Děje se něco?" prohrábl si vlasy.

,,Eh ne.. Já jenom.. hledala jsem Justina." řekla jsem přiškrceně.

,,Jo aha. Zkus ty dveře naproti." usmál se, kývl na mě a pak zase odešel. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala na dveře, o kterých mi řekl. Ozvalo se slabé dále, a tak jsem opatrně nakoukla dovnitř. Justin seděl na posteli vedle Nicholase a o něčem horlivě diskutovali.

,,Ahoj Winnie, jdeš za náma?" pohotově zareagoval a vyskočil na nohy.

,,Jo teda ne. Já jsem se jenom chtěla na něco zeptat." odpověděla jsem.

,,Tak se ptej." pobídl mě, abych začala mluvit.

,,Jo no já.. Potřebuju si jít zařídit něco do školy tak jest-jestli můžu odejít." zakoktala jsem se. Justin se mírně pousmál a opřel se o psací stůl. Lhala bych, kdybych řekla, že mě Nicholas neznervózňoval. Celou dobu mě propaloval pohledem a nejspíš přemýšlel, co jsem za blba.

,,A na to se ptáš mě?" založil si ruce na hrudi.

,,No já..- já myslela jsem si že-"

,,Winnie, jasně že můžeš odejít. Tady nejsi ve vězení. Táta s Louisem s tím nebudou mít problém, ale nemyslíš, že by bylo lepší ptát se jich a ne mě?" skočil mi do řeči. Ta věta co jsem vypustila z pusy stejně asi postrádala smysl.

,,Jo dobře tak já půjdu." zamumlala jsem.

,,Oni ti nijak neublíží Winnie. Ale budou mít radost, když se zeptáš sama, než abych jim to přetlumočil. Mám jít s tebou?" houkl ještě. Na odpověď jsem jen zakroutila hlavou a se sklopeným pohledem odešla. Musím překonat sama sebe. Musím za nimi zajít.

****

Pomalým loudavým krokem s velkým úsměvem na tváři mířím ulicemi města, na které už pomalinku padá noční atmosféra, domů. Hh domů. Dá se tomu říkat domov? Za ten týden co tam jsem, můžu říct, že se tam vlastně trochu jako doma cítím. Žádné nadávky, urážky ani hádky či stres. Jen vlídná slova. Samozřejmě zde pořád hraje velkou roli strach, který ale pomalu odeznívá. Aspoň myslím. Ta jejich idylka mě neskutečně přitahuje a i když vím, že mezi ně nikdy patřit nebudu, moc bych si to přála. Přála bych si být součástí jejich rodiny. To jsem ale teď odbočila. Justin měl pravdu, Harry i Louis bez větších problémů mou návštěvu domova seniorů povolili a já jsem maximálně šťastná. Ti lidi jsou tam tak úžasní. Radost jim udělá každá maličkost a já jsem ráda, že teď toho můžu být součástí. Můžu tam chodit kdy chci, pomáhat tam jak chci a ještě k tomu všemu mám plusové body do školy. Z doslechu a drbů ve škole vím, že sem se moc lidí nehlásí. Nechápu však proč.