Everything is possible.

24

Díl navazuje, tak se kdyžtak koukněte💗

POHLED DYLANA Z MINULÉHO DÍLU:
,,A krom toho, chci nějaké vysvětlení Winnie. Celou dobu co se s tebou bavím jsi tajemná, a potom včerejšku chci pravdu vědět ještě víc." dodal jsem. Díval jsem se jí do očí. Chvíli mlčela, ale pak se nadechla a já s napětím čekal, co z ní vyjde...

POHLED WINNIE:
Potom, co vysloví z úst poslední větu jen naprázdno pootevřu pusu a zase ji zavřu. Vždyť já nevím, co všechno mu mám říct, kde začít. V hloubi duše jsem přesvědčená, že mu chci povědět všechno. Všechna moje tajemnství, všechno co jsem za svůj život prožívala. Ale sama moc dobře vím, jak se pak změní postoj člověka. Bude na mě nahlížet jinak. Jako na chudinku, co si neumí poradit.

,,Já nějak nevím kde začít." vykoušu ze sebe. Znovu se posadím na posel. Stojí naproti mně, kroutí očima. Štve ho, když to vidí u mě, ale sám to dělá.

,,Zkus to od začátku. Kdo jsou sakra všichni ti kluci tady? A vůbec, všichni ti kluci, co se kolem tebe motají?" povzdechne si. To mi dal teda nějakou odrážku. Vždyť tohle všechno je až úplný konec příběhu!

,,Eh, je to slo-"

,,Hlavně neříkej, že je to složitý." poukáže prstem.

,,To poslouchám celý půl rok." dodá.

,,Em, Fajn. Byla jsem v dětském domově a oni si mě vzali. Takže něco jako... bratři." vychrlím ze sebe až příliš rychle. Tak nějak doufám, že mu to bude stačit a nebude se pídit po dalších věcech.

,,Dobře, to je pravda možná tak ze čtvrtiny. A dál?" posadí se na menší gauč u okna. Nepřetržitě mě skenuje pohledem, jakoby se mi chtěl dostat do hlavy.

,,Co dál? To je prostě všechno." dělám blbou, přičemž se snažím znít přesvědčivě.

,,Winnie proboha, tomuhle by jsi nevěřila ani ty sama. To ti mám vážně dávat otázky jak ve školce?" uchechtne se.

,,Hele, já na tebe nechci nějak tlačit, ale celá ta doba od září, co jsem tě poznal, je prostě divná. Myslel jsem si, že je to třeba novým prostředím, že nejsi typ člověka, co si jen tak zvykne. Ale poslední dobou mi dochází, že je v tom něco víc. Nechci aby jsi mi to řekla z donucení, ale pravdu znát potřebuji. Chci ti pomoct." pokračuje. Zní to od něj tak upřímně, jakoby každé slovo myslel vážně.

,,Jenže ono to není tak lehké víš? Kdykoliv jsem to někomu řekla, okamžitě se se mnou přestal bavit, protože jsem mu přišla naprosto... já nevím... odporná, nechutná? Navíc je to minulost, je to za mnou." ušklíbnu se pro změnu já. Přepočítávám, kolikrát jsem během jedno rozhovoru dneska už zalhala.

,,Tohle je nesmysl. Nikdy bych na tebe nezměnil názor kvůli minulosti. Navíc pro mě je důležitá, chci ji znát, abych věděl, na čem jsem. A určitě sama dobře víš, že neumíš lhát, tak mi tady nevykládej, že je to za tebou." odvětil mi. Mlčím, jak mě sakra může mít tak dobře přečtenou?!

,,No tak Winnie, Justin mi řekl něco ve smyslu, že jsi byla zneužívaná. Tomu jsem nevěřil, jenže pak jsem si dal dvě a dvě dohromady. Všechny ty doteky, před kterými uhýbáš, tvoje chování. Něco s tím souviset musí. Tak jak to bylo?" vpálí mi další otázku. Překvapeně na něj zamrkám a zaskočí mi vlastní sliny.

,,Co? Kdy ti to jako řekl?" nechápala jsem.

,,V té nemocnici, jak jsme na tebe čekali. Řval na mě páté přes deváté, podle mě ani nevěděl, co mluví." pokrčil rameny. Odmlčela jsem se. Dlouhou chvíli mezi námi panovalo ticho, až jsem nakonec opravdu začala mluvit.