Everything is possible.

35

Klepajícími prsty si uhladím obyčejnou černou upnutou sukni, která mi sahá zhruba pod kolena. Nepamatuji si, kdy jsem byla naposled takhle vystresovaná. Tisknu Dylanovi ruku tak silně, že se divím, že ještě nesyčel bolestí. Justin, který mi dělá oporu z druhé strany, ze sebe vysypal snad už všechny možné utěšující věty. Harry s Louisem někam zmizli a ostatní kluci radši ani nedutají.

,,Winnie." vyřítí se ze dveří Harry a za ním hned Louis. Odhodlaně si stoupnu, zhluboka se nadechnu a pohledem ho vyzvu, aby pokračoval.

,,Za chvíli je tady právník, budeme moct začít." pousmál se, přičemž mě pohladil po rameni. Bylo vidět, že si neuvědomil, že se mě dotýká a lehce ho to rozhodilo, mě však zajímala pouze jedna jediná věc. Pro mě moc známá tvář kráčela chodbou, na tváři neutrální význam a díval se pouze před sebe. Vůbec se nezměnil. Kluci zaregistrovali mou změnu chování i mé zběsilé dýchání, avšak si nejspíše nedokázali odvodit, že právě nově přicházející osoba je můj otec. Ještě aby jo, na první pohled vypadal jako slušný člověk, co by měl problém zabít mouchu. Zastavil se kousek od nás, něco si pošeptal s právníkem a vzápětí se otočil mým směrem. Nedýchala jsem, doufala jsem, že třeba zapomněl, jak vypadám, ale ta šance byla miniaturní.

,,Ale ale, dceruška moje milovaná. Jak dlouho jsme se neviděli, co Winnie?" celou větu doprovázelo uchechtnutí, povýšenost a nešel přeslechnout ani ten slizký podtón. Periferně jsem viděla, jak všichni zatli ruce v pěst, zatím se však nevyjadřovali. Byli jsme od právníka poučeni, že pokud se s ním setkáme, nejspíš bude provokovat a vyvolávat rvačku, což nebylo dobré. Já se stejně nezmohla na slovo. Stála jsem zamrzlá na místě a mohla jen sledovat, jak se ke mě nebezpečně přibližuje.

,,Musím říct, že jsi mi docela chyběla. Já tobě taky? Určitě jo. Koukám, že jsi si našla gang, co? Děláš jim soukromou děvku?" postavil se těsně přede mě. Mezi našimi těly byla jen malinká mezera, každé slovo mi vrčel přímo do tváře. Chtěla jsem odstoupit o krok vzad, jenže mi pevně stiskl zápěstí, a tak zmařil všechny moje snahy. Dylan naštvaně vylétl do stoje, díky bohu, že ho Harry zastavil, jinak už by byli v sobě. Louis mi ústy naznačil, abych vydržela. Nepochybně jsou zde kamery, mohl by to být další důkaz. Zatnula jsem zuby, stisk zesiloval a i bolest tak sílila. Nic jsem však neřekla. Za ty léta jsem uměla bolest skrýt perfektně.

,,Jak dlouho že tam jsi? Tři čtvrtě roku? Se divím, že tě ještě nevyhodili. Uječená, malá holka, co furt jenom řve a stěžuje si. Nehledě na to, že to jsou buzeranti. Podívej se, jak si zase přibrala. Tlustá, hnusná, ani dívat se na tebe nedá. Chtěl jsem být milý, ale poslouchej. Jestli u toho soudu cekneš, řekneš jediné slovo proti mě, tak uvidíš. Jsi jenom děvka, najdu si tě všude. Jedno křivé slovo, jedna špatná věta a nemám problém, zničit ti život. Mohla by jsi pěkně trpět, tak si to rozmysli. Ano Winnie?" poslední věty pronesl sotva slyšitelně tak, aby jej kluci neslyšeli. Třásla jsem se, do očí se mi hrnuly slzy. Vím, že chci říct pravdu a konečně se ho definitivně zbavit, ale taky vím, že je schopný všeho, proto jsem jeho slova nebrala na lehkou váhu. Stisk na mém zápěstí zesílil až neuvěřitelně moc, už jsem to nevydržela.

,,Au." sykla jsem. Nepustil mě, to jsem ani neočekávala. Chtěl totiž kladnou odpověď.

,,Pusť ji." vytrhl se Dylan Harrymu, který jej do teď držel a jedním prudkým pohybem si mě strčil za záda. Vetřel se mezi nás, což způsobilo, že moje zápěstí bylo opět volné. Mnula jsem si ho, ale velmi rychle jsem se vzpamatovala. Otec byl ještě vyšší než Dylan a to je co říct. Dylanovi ruce byly zaťaté v pěst, až mu bělali klouby. Otec se nenechal vyvézt z míry. Provokoval.

,,A ty jsi kdo? Snad ti na ní nezáleží. Je to děvka, nic víc. Stejně jako její matka." šklebil se. Dělalo mu dobře vidět, že se všichni včetně Dylana sotva ovládají, aby po něm nevystartovali.

,,Jsi obyčejný hajzl. Jak si vůbec můžeš dovolit na někoho jako je Winnie? Je malinká, bezbranná. Nemá dostatek síly, aby se mohla bránit. To ti dělá dobře vylívat si zlost na slabších? Nemůžeš si najít někoho sobě rovného, u koho máš důvod mlátit jej?" bránil mě Dylan. Říct, že byl naštvaný je slabé slovo. Zuřil. Nathan poznal, že to nebude jen tak a raději se mě snažil odtáhnout dál od nich. Ostatní kluci mluvili k Dylanovi, aby se nenechal vyprovokovat. V moment, kdy se začal napřahovat aby mu vrazil, ho Harry zastavil. Nedovedla jsem se jen tak koukat, ze všech sil jsem se vyškubla Nathanovi a vletěla mezi ně. Dylan, který se napřahoval k další ráně, na mě vyděšeně koukal, jen tak tak dokázal zastavit. To už neplatilo u mého otce. Od něj jsem schytala ránu přímo. I hned se mi spustila krev z nosu. Byla to síla, otřásl se se mnou svět. Kdyby se přesně v tu chvíli neobjevil onen právník, je jasné, že by všechno pokračovalo. Justin mě pohotově posadil na lavičku a podal mi kapesník. Někteří to ještě zpracovávali a Nathan se jako budoucí doktor snažil zjistit, co mi je.

,,Na zlomeninu to nevypadá." konstatoval.

,,Sakra Winnie jsi normální? Co kdybych se nezastavil? Mohl jsem ti ublížit?!" vřískal po mně Dylan. Momentálně byl červený jak rak, kdyby to bylo možné, řekla bych, že mu stoupala pára z nosu i uší. Neodpovídala jsem. Držela jsem si kapesník na nosu a doufala, že se to krvácení co nejrychleji zastaví. To už tady však byl i náš právník a dva policajti. Vyptávali se co se stalo a jelikož já nebyla schopná mluvit, všechno za mě vyklopil Harry. Byla jsem mu vděčná.

,,Co kdybych ti vrazil? Přemýšlíš vůbec?" běsnil dál Dylan.

,,Ale nevrazil. Tak to neřeš." špitla jsem.

,,Už nikdy se nebudeš míchat do takových věcí." káral mě. Jasně, tak ty už nikdy nebudeš vyvolávat rvačky.

,,Nechci nic říkat, ale Winnie tě zachránila od pěkného průseru. Ten šmejd by byl schopný použít to proti nám." vložil se do debaty Lucas. Dylan mu věnoval nepěkný, zabijácký pohled a dál se nevyjadřoval.

,,Jsi v pohodě Winnie?" zajímal se Louis.

,,Nic mi není. A omlouvám se...za to jak vás nazval." sklopila jsem pohled. Nedokázala jsem pochopit, jak někdo tak úžasné lidi může nazývat tak hnusně. Jenom proto, že jsou jinak orientovaní.

,,Nemáš se za co omlouvat. Ten člověk už s tebou teď nemá nic společného, takže omlouvat se za jeho činy je nesmysl. Krom toho, za těch pár let jsme si už zvykli." povzbuzoval mě Harry.

****

,,To by chtělo oslavu ne?" nadšeně vykřikoval Justin.

,,Možná bychom vás s Louisem mohli vzít na pivo." navrhl Harry. Obdivovala jsem jejich rodičovské pudy. Bylo to až neskutečné, jaký vztah si se svými dětmi dokázali vybudovat a jak se k sobě chovají.

,,Já nepojedu, nezlobte se. Jsem unavená, ale vy běžte." omluvila jsem se. Nebyla jsem až tak unavená. Spíš jsem to všechno potřebovala rozdýchat. Vyhráli jsme. Otec se na dlouhou dobu nepodívá ven z vězení.

,,Budu s tebou. Uděláme si hezký večer, ju?" objal mě Dylan. Kluci s pitomými poznámkami, že nebudou rušit, zmizeli za rohem, my si zavolali taxíka a jeli domů.

No co říct. Z večera se vyklubala zkouška. Opět jsme zašli dál, ale stejně jsem nedokázala k sobě Dylana pustit úplně. Všechno jsem stopla hned po tom, co jsme se vzájemně vysvlékli. Nedokázala jsem pokračovat. Ne po dnešku, když jsem ho zase viděla naživo. Dylan tvrdí, že se nezlobí, ale viděla jsem na něm, že je mu líto, že mu stále nevěřím. Věřím mu, jen mám v sobě zabudované něco, co mi nikdy nedovolí pokračovat...

Prosím o zpětnou vazbu.♥
Ahojte, omlouvám se, že jsem včera nevydala díl, ale mám nějaké osobní problémy a do toho všeho ne moc šťastné období. Jsem celkem ve stresu, a tak se někdy nedokážu soustředit. Jak jsem slibovala, ještě nás čeká jeden díl a pak epilog. Snad zvládnu pokročit a díl vydat zítra. Jak se máte vy? Doufám, že dobře. Mějte se.♥