Everything is possible.

2

PROSÍM O ZPĚTNOU VAZBU♥

Celý zbytek včerejšího večera jsem už nevyšla z pokoje. Měla jsem neuvěřitelný strach, všichni vypadali moc mile, ale byli téměř o hlavu vyšší. Mohli udělat cokoliv... Nechtěla jsem si připustit, že by se všechno zlé mohlo opakovat a že by to všechno mohlo být horší...

,,Winnie! Dobré ráno." ozval se hlas z kuchyně, když jsem se snažila proplížit kolem. Okamžitě jsem se narovnala a opatrně se otočila ke dveřím vedoucím do jídelny. Sedělo jich tam všech osm a všichni poklidně snídali. Nevěděla jsem co mám dělat, to nejspíš vysvětlovalo, že jsem stála pořád na místě. 

,,Pojď za náma." usmál se na mě blonďatý kluk s většíma, hnědýma očima. Poklepal na místo vedle něj, kde se nacházela volná židle. Vší silou jsem rozhoupala své nohy a pomalým krokem přešla za nimi. Každý z nich mě skenoval pohledem, bylo mi to extrémně nepříjemné, sklopila jsem zrak na podlahu a jako tichá myška vklouzla na volnou židli. 

,,Dáš si něco k snídani?" zeptal se opatrně Harry, který poskakoval v zástěře kolem kuchyňské linky. Jen jsem zavrtěla hlavou v nesouhlas. Až teď jsem si uvědomila, že jménem znám jenom jeho, jeho partnera a kluka, který se mi včera představil jako Nathan. Seděl naproti mě, měl delší hnědé vlasy a šedomodré oči. Na jeho bradě měl menší náznaky po holení, vypadal z nich nejmužněji. 

,,Jsi si jistá? Od včera jsi nic nejedla." mírně pozvedl obočí a podal talíř černovlasému klukovi. Seděl vedle svojí přesné kopie, dvojčata. 

,,Nemám hlad, děkuji." šeptla jsem. Tohle je poprvé, co slyšeli můj hlas. Opak je ale pravdou, měla jsem šílený hlad, jen jsem neměla odvahu si o jídlo říct. 

,,Dobře. Líbí se ti pokoj?" změnil téma. Hlasitě jsem polkla a odhodlávala jsem se vyslovit odpověď. 

,,Je nádherný." vyšlo ze mě. Tentokrát jsem nelhala, byla to pravda, ten pokoj mě unesl hned na první pohled. Lososové stěny, obrovská postel, úžasně velké okno s výklenkem, vedle kterého byl umístěn menší gauč. Psací stůl byl samozřejmostí a nejvíce mě nadchla koupelna. Nepočítala jsem s vlastní koupelnou, ale jsem za ni více než ráda. 

,,To jsme rádi. Samozřejmě si tam můžeš cokoliv změnit, je to jenom na tobě. Kdykoliv řekni." vložil se do našeho rozhovoru Louis. 

,,A ještě jedna věc." odložil si zástěru Harry a přisedl si ke stolu. 

,,Nemám tušení, co můžeš a nemůžeš jíst." mírně se pousmál a prohrábl si jeho hnědé kadeře. 

,,Já jsem zvyklá si vařit sama, nemusíte si dělat starosti." nenáviděla jsem svůj hlas. Zněl tak ubrečeně, polámaně. 

,,Winnie, věř mi, tohle mi fakt problém nedělá. Jen úplně nevím, co všechno si mám představit pod pojmem bezlepková dieta." odvětil mi. 

,,Můžu všechno, kde není mouka. Ale oprav-"

,,Winnie, je to v pohodě, dobře?" skočil mi do řeči. 

,,Budeš chodit s Lucasem do třídy, dneska ti všechno ukáže." promluvil Louis. Zmateně jsem se rozhlédla po všech, co byli v místnosti, ale stejně jsem neměla absolutní tušení, který z nich je Lucas. 

,,Já jsem Lucas." usmál se na mě středně vysoký blonďák.

,,Tak už běžte mládeži, ať zas nemusíme řešit pozdní příchody." 

****

,,Tak a tady je naše třída. Teď máme matiku. Chceš vědět ještě něco?" usmál se Lucas. Jen jsem zakroutila hlavou. Vkročili jsme do třídy, až teď jsem pochopila, že to pravé peklo ještě nezačalo. Úplně každý mě sjížděl pohledem, skupinky holek i kluků si mezi sebou něco šeptali a já bych se nejradši propadla do země. 

,,Můžeš si sednout se mnou, jestli chceš." nabídl se mi. Já to však ignorovala a co nejrychleji zamířila do zadní lavice u okna v domnění, že tam snad už konečně budu sama. Mylná představa. Sotva dvě minuty na to, se do třídy přiřítil kluk s vrabčím hnízdem na hlavě a mířil přímo ke mě. 

,,Tohle je moje lavice." štěkl po mně. Neodpovídala jsem, stále jsem se dívala přímo před sebe a doufala, že prostě odejde. Nic, pořád tam stál a čuměl na mě. Sednout si vedle mě ho donutilo až zvonění, zřejmě nechce problémy. Svou židli jsem posunula co nejdál, na což se mírně uchechtl. Odhodlala jsem se a zpražila jej vražedným pohledem. Na to pouze jen zvedl ruce v obraném gestu a podepřel si hlavu. Zaposlouchal se do výkladu učitele, který vůbec nezaregistroval, že má ve třídě nového žáka- mě. 

,,Winnie? Je všechno v pořádku?" přispěchal za mnou o přestávce Lucas. Opatrně jsem se na něj podívala a jemně přikývla. 

,,Kdyby něco, tak řekni." pousmál se, odkráčel zpátky do své lavice. 

,,Asi nebudeš moc hovorná že?" rýpl si kluk sedící vedle mě. Snažila jsem se držet si kamennou tvář, neodpovídala jsem mu. 

,,Fajn, ale laskavě vysvětli svému klukovi nebo kdo to je, ať po mně přestane házet ty varovné pohledy. Nic ti nedělám a nenechám se kvůli tobě zmlátit. Jestli se mě jenom dotkne, nedopadne to dobře ani pro něj ani pro tebe. Jasné Winnie?" sykl směrem ke mě, s výslovností mého jména si dal opravdu záležet, bylo to až děsivé.  Přeběhl mi mráz po zádech, opět jsem se cítila bezmocně. 

****

,,Ahoj Harry, jak to, že nejsi v práci?" zajímal se Lucas hned co otevřel vchodové dveře. Já šlapala v těsném závěsu za ním a radši ani nedutala. Sundala jsem si boty, netrpělivě jsem vyčkávala co bude následovat. V mém starém domově příchod ze školy nikdy neznačil nic dobrého. Začínalo peklo. Schválně jsem si vždy cestu natahovala, to ovšem tady nešlo. Jsem v cizí městě a neustále mám někoho za zády. 

,,Mám půl dne volno, jak bylo ve škole?" odvětil mu jeho otec. Myslela jsem, že tahle otázka je mířená pouze na něj, ale mýlila jsem se. Byla i pro mě. Neznala jsem odpověď, nechtěla jsem ji vyslovit. Dřív to nikoho nezajímalo, absolutně jsem nebyla zvyklá s někým takhle konverzovat. Navíc k tomu všemu v mém těle stále přebýval ten pocit strachu. Pocit, že kdykoliv vyslovím něco špatně, kdykoliv se jim má odpověď nebude zamlouvat, přijde trest. Ostatně to, co vždycky... 

,,Dobře, jako každý den." pokrčil rameny Lucas, odhodil školní batoh někam do rohu místnosti a šel se posadit k černovlasému klukovi a dvojčatům. 

,,Dáš si něco k jídlu Winnie?" zazubil se Harry a začal mi předvádět vše možné, co nakoupil a mělo to bezlepkovou značku. V tu chvíli se mi chtělo usmát, neskutečně moc mě to potěšilo. Nepamatuji si, kdy by pro mě někdo nějakou podobnou maličkost udělal. Hlad jsem měla šílený. Jsem bez jídla téměř už dvacet čtyři hodin, ale stejně jsem jen zakroutila hlavou v nesouhlas. Přemýšlela jsem co mám dělat. Můžu odejít pryč? Nebo mám něco uklidit či s něčím pomoct? Ani jednu otázku jsem nedokázala vyslovit nahlas. Stála jsem tam jak přibitá, oči sklopené ke svým chodidlům, pouze občas jsem se mírně porozhlédla po místnosti. 

,,Děje se něco?" odkašlal si Louis, který se za mnou z ničeho nic objevil. Leknutím jsem sebou trhla a mírně zalapala po dechu. Šok. Nakonec jsem se přeci jen rozhoupala a místnost opustila. Šla jsem ke schodům vedoucím do druhého patra. Uši jsem měla napnuté, asi třikrát jsem se otočila jestli mě skutečně nechají odejít. A ano, nechali. Nepřišla žádná facka, žádný kopanec ani žádná nadávka... zkrátka nic, co by se stalo, kdybych byla u otce.

PROSÍM O ZPĚTNOU VAZBU♥