Everything is possible.

13

PROSÍM O VOTES(HLASY, HVĚZDIČKY) ČI KOMENTÁŘ. DĚKUJI.♥ NA VŠECHNY OTÁZKY ODPOVÍDÁM(MŮŽETE SE PTÁT POSTAV, NA PŘÍBĚH NEBO MĚ). Užijte si díl. Další bude v pátek☺.

,,Winnie. Přestaň mě ignorovat, prosím." neustále dokola mi opakoval Dylan, sedící vedle mě. Po včerejším odpoledni jsem nějak neměla náladu se s ním bavit. Neskutečně ve mně bublal strach. Už jen z toho důvodu, že celý můj nesmyslný příběh začal právě nevinným pozváním na rande. Já vím, že tohle sice žádné rande nebylo, ale stejně. Prostě nechci a ani nemůžu s ním normálně komunikovat. Ze začátku jsem se snažila, postupem času mi však dochází, že moje hlava si vytvořila jakýsi obranný něco, přes co nejede vlak.

,,Winnie." šeptl znova, tentokrát lehce hlasitěji.

,,Ne." jedním prudkým pohybem jsem se na něj otočila.

,,Co ne? Můžeš se mnou sakra začít mluvit normálně?!" zablýskla se mu v očích naštvanost. Malinko ve mně hrklo. Bez odpovědi na jeho připomínku jsem se hned se zvoněním na přestávku sebrala a odešla do klidu. Tím klidem jsem doufala, že budou dívčí záchody. Kabinka mi poskytla jakési místo, kde jsem se mohla uklidnit, probrat i vzpamatovat. Prohlédla jsem si svou postavu v zrcadle na dveřích. Hlasitě jsem si povzdechla. Nebyla jsem se sebou spokojená, to ne, ale uměla jsem s tím žít. Aspoň do doby, než mi mé nedokonalosti začal otec připomínat každý den. To už začalo být horší a věděla jsem, že mě to v blízké době zdeptá. Mezi ostatními jsem se cítila jako snadná oběť a toho jsem se snažila vyvarovat. Jako nejlepší řešení se jevilo, nepouštět k sobě lidi, a to ani ty, kteří mají velký zájem. Například Dylan. Neumím odhadnout, co po mně chce. Nevím, komu můžu věřit.

Odemkla jsem dveře a jakmile vykročila před kabinku, chtěla jsem urychleně zacouvat zase zpátky. Dylan se ležérně opíral o zeď, přežvykoval žvýkačku a pozoroval mě neznámým pohledem. Lekla jsem se ho.

,,Co tak čučíš?" uchechtl se. Neodpovídala jsem, neměla jsem dostatečnou odvahu mu odpovědět. Vždyť jsme tady byli úplně sami! Mohlo se stát cokoliv a nikdo by mi na pomoc nepřišel, protože by mě neslyšel. Hodlá mi teď spočítat všechny drzé poznámky z mé strany na jeho osobu? Chce se pomstít?

,,Ježiši Winnie uklidni se a přestaň tak hledět." probral mě z transu.

,,Co tady děláš?" vysoukala jsem ze sebe, při čemž jsem na suchu polkla.

,,Chci s tebou mluvit. A to ty nejspíš nechceš, takže odsud neodejdeme do doby, než mi řekneš, co máš sakra za problém. Ptám se tě snad už po sté." založil si ruce na hrudi.

,,Nedělej blbosti. Musíme na hodinu, pusť mě." špitla jsem a přiblížila se blíže ke dveřím. Na to se pouze zasmál a na dveře se přimáčkl ještě více.

,,Zkoušíš to marně." chtěl mi ruku položit na rameno. Ustoupila jsem o krok dozadu.

,,Winnie, děláš si to horší sama. Prostě mi řekni, co máš za problém a je to vyřešené." opakoval se. Nedostalo se mu však jediného vysvětlení, nevydala jsem ze sebe ani slůvku. Jen jsem se na něj zarytě dívala.

,,Já mám času dost." pokrčil rameny. Zhluboka jsem se nadechla, pootočila hlavu jiným směrem a olízla si rty.

,,Chceš vědět co mi tak vadí?" zakroutila jsem hlavou.

,,O to se snažím celou dobu." odvětil. Prohrábla jsem si vlasy, v té chvilce mě možná přepadl krátký pocit jistoty, ale všechen záhadně zase zmizel.

,,Já... Já nemůžu. Pusť mě, prosím." zbytek věty jsem pronesla sotva slyšitelně. Skenoval můj obličej, nejspíš si všiml mých slz, které se tlačily do očí, proto odstoupil. Nechal mě projít.

****

Pobrukuji si oblíbenou písničku a převlékám se do pyžama. Vlasy jsem si stáhla do neúhledného drdolu a s mým starým mobilem v ruce přešla zpět do pokoje. Byla bych blbá, kdybych nepoznala, že není něco v pořádku. Pár věcí mám přemístěné na jiných místech, ale především se všude kolem rozhlíží šest kluků. Šokovaně se zastavím na místě, koukám na ně jak na ducha svatého a nemám nejmenší tušení, co dělat. Jediné, co mě napadne, je, stáhnou si starorůžové triko, jež stejně zakrývá jen to co má a to musíte přivřít obě oči, co nejníže.

,,Eh, Winnie. Jen jsme se tě chtěli zeptat, jestli se s námi nechceš dívat na film. Nechtěli jsme ti prolézat věci, ale někteří z nás jsou extrémně zvědaví." vysvětloval Brandon. Poslední část souvětí byla směřována hlavně k Nicholasovi a Tylerovi. Kývla jsem hlavou, avšak stále se nepohnula.

,,Máš tady chybu." zaculil se na mě od psacího stolu Nathan. Musela jsem popřemýšlet, co myslí, ale pak mi došlo, že mám rozevřený sešit s matikou.

,,Hh, jo. To je pro mě tak trochu jiný svět." zamumlala jsem. Kluci, kteří mě vnímali, se zasmáli.

,,Můžu ti to vysvětlit, jestli teda budeš chtí-"

,,Co to do prdele je?!" procedil skrz zuby Lucas. Přerušil tak Nathana. Skláněl se nad stolem, kousek od něj a něco si zaujatě prohlížel. V hlavě mi šrotovaly miliony myšlenek, co bych tam tak mohla mít. Odložila jsem mobil na postel a přešla k němu. Když jsem spatřila to, na co se ptal, v duchu jsem zaklela.

,,To nic není." zabrblala jsem a fotky, které nebyli zrovna dvakrát hezké, chtěla schovat zpět do obálky. Pozdě, byl rychlejší. Zvedl ruku do vzduchu a já už neměla sílu, o něco se snažit.

,,Nic to není? To myslíš vážně? Vždyť jsi úplně celá ztřískaná? Sakra co to je za kreténa?!" naštvaně rozhazoval rukama, fotky předal Justinovi, u kterého se hned samozřejmě nakupili všichni ostatní.

,,Winnie?" zvedl ke mě hlavu s povytaženým obočím Justin. Jak už u mě bývá zvykem, sklopila jsem pohled a nic neříkaje čekala, co bude následovat.

,,Winnie, sakra. My jsme asi něco tušili, ale tohle? Vždyť to přece není normální ne? Ten tvůj otec byl co? To tě chtěl jako umlátit k smrti? A vůbec, proč máš ty fotky pořád schované? Vypadá to, že jsou staré." pokračoval. Kladl jednu otázku za druhou.

,,Nic to není, je to v pohodě." zopakovala jsem a fotky se mu snažila z rukou vytrhnout.

,,Jak můžeš o tomhle říct, že je to v pohodě?" ozval se i pobouřený Tyler.

,,Winnie, víš že nám můžeš cokoliv říct, že jo?" soucitně se usmál Lucas, na což mu ostatní přitakali.

,,V jednu dobu jsem... chtěla jsem ho udat, tak jsem potřebovala důkazy, ale.." zasekla jsem se. Nebylo pro mě jednoduché o tom mluvit a už vůbec jsem nemohla dopovědět všechno. Celou pravdu. Vysmáli by se mi za to, jak jsem neskutečně slabá.

,,Ale?" dožadovali se pokračování.

,,To je jedno." mávla jsem nad tím rukou a konečně ty ohavné fotky uložila na místo. Sto procentně tady všichni tušili, že pravda mého vyprávění není úplná. Že to má pokračování a že to nebylo jen tak. Nechali to však být.

,,Takže.. Chceš se dívat na ten film?"

,,Já asi na film nemám úplně náladu." omluvila jsem se. Sledovala jsem, jak všichni odchází...

PROSÍM O VOTES(HLASY, HVĚZDIČKY) ČI KOMENTÁŘ. DĚKUJI.♥ NA VŠECHNY OTÁZKY ODPOVÍDÁM(MŮŽETE SE PTÁT POSTAV, NA PŘÍBĚH NEBO MĚ). Jinak... Hihi, dneska o hodně pozdě, ale stihla jsem to před půlnocí! Mám toho hodně a nestíhám, je někdo na stejné vlně? No nic, zítra díl nečekejte, ostatně jako každý čtvrtek. Stejně si tohle většina z váš přečte nejspíše až ráno☻. Dobrou noc a dobré ráno těm, co čtou ve čtvrtek.